Sobota 13. března: „Vrátí Kalus zákon Sněmovně?“ (totiž zákon o zdaňování benefitů), ptá se v Právu Petr Uhl. To je opravdu zásadní záležitost. Řekne si po kapitulantsku, že svým vetem už stejně jeho přijetí nezvrátí a nadělá si zbytečně moc zlé krve a že zase o tolik nejde(na což sází Uhl), nebo se zachová zásadově? Pro celkové hodnocení Václava Funkce v jeho funkci to bude klíčová věc. Háchou, Ludvíkem Svobodou nebo Benešem se lze stávat pomaloučku polehoučku, krůček za krůčkem.

Rozhovor s Jiřím Paroubkem tamtéž obsahuje dva pozoruhodné momenty: za prvé, podle Paroubkových slov nehodlá ČSSD vrátit na web fotografie těch, co proti ní protestovali v Lánech (odstranili je původně do rozhodnutí Úřadu na ochranu osobních údajů, úřad rozhodl, že fotografie tam smějí být, ale ČSSD si nesmí vytvářet tak říkajíc jmenovitou galerii nepřátel). „Ten účel akce byl splněn a to je dobře.“ Účel akce: známe vás, evidujeme vás, dávejte si bacha. A druhá věc: Paroubek preferuje středolevou koaliční vládu s maximálně dvěma subjekty, a když to nevyjde, tak menšinovou vládu ČSSD. To první je prakticky vyloučeno, těšme se tedy na druhé – vláda ČSSD s komunisty v zádech. Je to rozhodnutí pragmatické a bude záležet na tom, jak kompaktní a silná bude opozice. S KDU-ČSL a s Věcmi veřejnými asi moc ne. Paroubek utrousil pár slov na adresu možné účasti Jana Švejnara v soc. dem. vládě: moc by o to stál, nemyslí ovšem, že by věci vyly v tuto chvíli rozhodnuty. Švejnar je virtuální člen stínové vlády ČSSD: na jednu stranu nemá tu slušně řečeno smělost, aby do vlády šel, na druhé straně tu rozhodnost, aby řekl tvrdě a jednoznačně ne. Dělá ČSSD tak říkajíc poloviční předvolební kampaň. Jak je dobře, že se ten člověk nestal prezidentem!

ČSSD nebude českou veřejnost pouze fotografovat pro svou dokumentaci. Bude telefonicky oslovovat nerozhodnuté voliče, tj. volat na náhodně vybraná čísla, a když telefonista zjistí, že jde o váhavce, předá některého z papalášů, aby nerozhodnutého zmasíroval. Vybraní šťastlivci budou mít to štěstí, že se je pokusí „ugovoriť“ sám předseda. Když se bude přesvědčovaný vzpouzet, bude nejspíš zanesen na seznam potenciálních nepřátel. A to bude zjevně jediná věc, čím se akce, nachystaná americkou firmou BSP (nebo PSB?), bude lišit od misijních aktivit Svědků Jehovových (abych Svědkům Jehovovým nekřivdil, oni bývají extrémně slušní a když jim člověk dá najevo, že není dialogu otevřen, zdvořile se omluví a odejdou).

Lidové noviny uveřejnily rozhovor se slavným disidentem Vladimírem Bukovským. Je na něm pěkně vidět, proč se v Rusku demokracii moc nedaří. Rusové, tedy ruské intelektuální elity, zjevně (i ti velmi úctihodní z nich, možná že právě oni) dovedou být jen fundamentalisty. Jistě, Gorbačov trpěl mnoha iluzemi a dopouštěl se moha chyb. Taky nechtěl zničit SSSR. Proboha, jak by mohl, stál mu v čele. Chtěl ho zlidštit. Ta snaha měla mnoho much, ale v zásadě byla poctivá, je to vidět na tom, že se mu sice nepodařilo SSSR zlidštit (což bylo nemožné), ale zničit, a to tak, že na jeho základech mohlo vyrůst něco docela rozumného (jsem přesvědčen, že projekt SNS měl v základě něco do sebe). Ostatní padá na hlavu jeho nástupců. Při vší úctě k panu Bukovskému, je to statečný člověk a udělal mnoho pro to, aby bylo vidět, jak nelidský útvar komunistické Rusko je. Ale nemohu si pomoci, např. za naši svobodu vděčíme víc Gorbačovovi. I když se tohle nebude moc líbit zase českým fundamentalistům. Napsal jsem na téma Gorbačov kdysi fejeton, který tu připomínám.

Petr Kamberský píše v článku v příloze LN Orientace o tom, co čeká v bezprostřední budoucnosti ČR, mimo jiné: „Zatím žádné volby nepřinesly katastrofu a nepřinesou ji ani ty letošní.“ Musím se přiznat, že nejsem, takový optimista. Podobně se Topolánkova vláda pořád vznášela na špaqátku nad propastí, pořád se držela, až se zdálo, že se udrží až do konce, a najednou bum. ČR se vznáší na špagátku nad propastí vlastně od voleb z roku 1996, je to po každých dalších volbách vachrlatější, a pořád se zdá, že se vlastně nic neděje. Jednou to ale praskne, a vůbec bych se nedivil, že se to stane právě letos. Spousta lidí si toho ovšem vůbec nevšimne, protože jim to bude buď přímo po chuti, nebo aspoň fuk. A problém není v lidech, že mají špatné představy, ale v politicích, že je nedovedou přesvědčit o těch dobrých. Ale Katastrofa to tedy být může, skoro bych řekl, že bude, a pořádná. Stabilní menšinová vláda ČSSD s podporou KSČM je katastrofa, a to katastrofa na hodně dlouhou dobu, nenamlouvejme si, že není. Jistě, není to taková katastrofa, že by po ČR zbyla jen díra. Nějak žít budeme. Ale to je dost malá útěcha.

Pátek 12. března: Premiér Fischer se rozhodl ponechat ministra Pecinu ve vládě bez ohledu na to, že z něho Paroubek udělal stranického lídra pro Prahu. Topolánek tvrdí, že podobné angažmá ministra „úřednické vlády“ je proti dohodě stran, které vládu vytvářely, Paroubek existenci podobné dohody popírá. Protože však poukazuje na to, že za OSD a lidovce kandidují náměstci ministrů (o dohodě ohledně náměstků ministrů nikdo nemluvil, taková dohoda by ostatně byla absurdní), zdá se, že mocně práší. Jenže dohody s panem Paroubkem se musí dělat černé na bílém, a ani pak občas neplatí. Fischer dal najevo, že není Pecinovým rozhodnutím příliš nadšen, ale to je asi tak všechno, co vzhledem k síle své pozice může dělat. Navíc budí občas dojem, že ho do vlády nenominovala ODS, ale TOP09. Ostatně, nebude mít TOP09, pokud na „pravici“ vznikne takový mišmaš, jak to nyní vypadá, chuť jmenovat dejme tomu „neutrálního“ premiéra? A kdo by se na to víc hodil než Fischer?

Al Gore se nezúčastní jako celebrita č. 1 programové konference ČSSD, jak Paroubek původně naznačoval (Anmeričané mají slušné prostředky i možnosti zjistit se, kdo je zve, a z toho hlediska je rozhodnutí bývalého amerického viceprezidenta logické). Ale žádná škoda, zastoupí ho jiný politik světového formátu, Robert Fico. Patří k Paroubkovi jako Laurel k Hardymu (památce obou amerických komiků se omlouvám), a proto pronese projev hned po předsedovi ČSSD. Třeba v budoucnosti, až se Paroubek stane premiérem nebo nedej Bože prezidentem, vytvoří dohromady něco jako moderní obdobu staré monarchie nebo „Sjednocené arabské republiky“ z doby Gamála Abd an-Násira.

ČSSD chce podle Paroubka regulovat energetiku. Plynárenství, vodárenství, telekomunikace a bankovnictví. Nepochybně, že chce. Zapomněl jen dodat, že taky média, parlament a politiku všeobecně. Dosavadní uspořádání se neosvědčilo, dosavadní spojenci taky ne. Se spojenci se to udělá tak, že získáme nové (Rusko, Čína), a ty staré, pokud jim to nebude vadit, si třeba dokonce ponecháme.

„Ve sporu odboráře Jaromíra Duška a šéfa Českých drah Petra Žaludy nejde zdaleka jen o sexuální orientaci šéfů v české dopravě,“ píše dnešní MfD. Čili: samozřejmě o ni jde, ale kromě toho jde ještě o něco jiného.

Martin Weiss zase v LN tvrdí v souvislosti s fotografickou mánií paroubkovců, že se člověk nemá stydět za veřejné vyjádření svých občanských postojů (a nemělo by mu tedy vadit, zjistí-li si tedy někdo jeho identitu). Tomu absolutně nerozumím. Když si mne estébáci (jako každého účastníka) na Patočkově pohřbu nejdřív vyfotili a pak natáčeli na video, považoval jsem to za drzost. Pokud něco podobného bude dělat Paroubek, budu to považovat ta drzost na kvadrát. Ne proto, že bych svůj občanský postoj nechtěl vyjádřit veřejně (to bych tam nelezl), ale že mne ten, proti němuž protestuji, nemá co fízlovat.

Taktéž mne konsternují některé z článků, zastávající se odborářského bosse Duška. Tak např. dnes mluví v LN Roman Krištof o popuzení partiček v pozadí, které mají rády svou nenápadnost a naopak nemají rády, když na ně někdo křupanky ukazuje prstem. Vypadá to, že když se někdo stane ministrem, smí si vybírat jen takové spolupracovníky, které nikdy předtím v životě neviděl. Ve skutečnosti kdykoli člověk chce dělat lídra v nějaké instituci, ministerstvu, novinách, časopisu, podniku, je základní podmínkou, aby si směl přivést co nejvíce svých lidí. Jinak se stane loutkou těch, kteří instituci ovládali doposud.

Čtvrtek 11. března: Paroubek si s evidencí nepřátel příliš nepomohl. Na Facebooku vzniká skupina Fotka pro Paroubka a počítače v Lidovém domě jsou zasypávány tisíci fotografií, někteří fotografovaní ukazují předsedovi vztyčené prostředníky, jiní prý dokonce holé zadnice. Vzhledem k živému ohlasu a taky k živému zájmu Úřadu pro ochranu osobních údajů se rozhodl pan Tvrdík, že až do rozhodnutí Úřadu dosud pořízené fotky protivníků ČSSD (ty z Lán) z internetu stáhne (zásilky, které docházejí přes Facebook nebudou archivovat, doufám že se o to postará někdo jiný, jednou to bude cenný dokument k vývoji české politiky). Petr Uhl v Právu straší tím, že někdo hodlá na mítincích ČSDSD střílet (kdyby se uskutečňovalo to, co různí psychouši píší na internetu, jsem dnes na nudle) a klade na jednu rovinu pískání na mítincích s pokojnou účastí nesouhlasících s transparenty. Pískat na mítincích znamená mařit demonstraci, transparenty demonstraci nenarušují. Ještě že pan Uhl není a nikdy nebude ministrem vnitra.

Předseda KDU-ČSL Svoboda se hodlá přestěhovat z Prahy do Hradce Králové (ne fyzicky, jen v čele kandidátky). V Praze by se mu mohlo stát, že se nedostane do parlamentu. Prohodí si to s exeuropolsankyní Hybáškovou (Evropská demokratická strana). Spokojenost je na obou stranách: Svoboda hladce propluje do parlamentu a paní Hybášková se zviditelní v srdci České republiky.

Naše mladá republika se po Paroubkově vítězství výrazně připodobní Slovensku. Jen jednoho se nemusíme bát: nebudeme muset zpívat každé pondělí ráno povinně „Kde domov můj“. Nemáme tu totiž naštěstí žádné Maďary, které bychom potřebovali s prominutím nasrat. Jsme tu sami mezi sebou, nanejvýš ještě s Romy, a ti by si Kde domov můj s chutí zazpívali, jsou od přírody muzikální a naše hymna jim ani trochu nevadí.

Ministr Pecina se stal oficiálně pražským lídrem ČSSD. Jediným pozitivním důsledkem je, že z kandidátky vypadne přeběhlice Zubová. To se jí to povalení Topolánkovy vlády zase až tak moc nevyplatilo. Pan Soukup už ji nepotřebuje, může jednat přímo s Paroubkem, je to perspektivnější. Smutný konec nastrčených loutek.

Středa 10. března: podle Práva (tj. těch novin) přichází do politické hry opět čehoamerický levicově konzervativní liberál Jan Švejnar. Paroubek s ním údajně počítá do funkce ministra školství (je to jednodušší než kandidovat do PS nebo Senátu, do vlády nemusí být člověk zvolen). Kromě toho má být Pecina ministrem vnitra, Hašek zemědělství, Zaorálek, ó ta hrůza, zahraničí a Urban průmyslu. Tito lidé prý vytvoří páteř vlády. Švejnar se vyjádřil poněkud nejasně: prý jde o spekulace, nejedná se o tom, nicméně jako univerzitnímu profesoru je mu školství blízké. Má o ně zájem jako o oblast, ne jako o něco, o čem by uvažoval přímo jako o poli své působnosti. Vždy říkal, že by v nějaké fázi chtěl pomoci, třeba i v exekutivě. Pokud by dostal nabídku stanout v čele resortu, prý by o ní uvažoval. Politický skeptik by usoudil, že se na funkci třese jako ratlík, jen se k tomu ještě trochu stydí přiznat. V tom případě jde jen o otázku času, a z liberálně konzervativního prezidentského kandidáta se stane Paroubkův děržitaška. Což by byl býval ostatně v případě svého zvolení prezidentem taky.

Jak se dalo čekat, poslanci přehlasovali veto Senátu ve věci nižšího zdanění zaměstnaneckých výhod. Klaus návrh nejspíš znovu vrátí a Sněmovna i jeho veto přehlasuje. Zákon je pojednáván ve stavu legislativní nouze, tím je dáno, že do konce volebního období bude definitivně odhlasován. Poslanec Jandák ve slovním souboji požádal Miroslava Kalouska, aby nedělal z poslanců voly, Kalousek mu odpověděl, že nerad dělá zbytečnou práci.

V krajském průzkumu na Vysočině, který předcházel dnešním otázkám Václava Moravce (podle výsledků se vybírají účastníci televizní debaty), vyplynulo, že do PS by se dostaly velmi silná ČSSD, standardně silná KSČM, výrazně oslabená ODS a čtyři trpaslíci nad 5%. Když se procenta sečtou, vyhráli by postkomunisté drtivým způsobem. Tak roztříštěné spektrum tu bylo snad jen po volbách do ČNR těsně před rozpadem ČSFR. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Dostalo se mi té cti, že mne v rozhovoru o české politice v dnešní MfD zmínil hned dvakrát Miloš Zeman. Za prvé: „Nikdy bych nedělal rozhovor s lidmi typu Bohumila Doležala, Karla Hvízdaly a několika dalších, které považuji za velmi hloupé“ (je zajímavé, že pan Zeman se nezabývá otázkou, zda bych s ním chtěl dělat rozhovor já). Za druhé: „Já na rozdíl od vás si dovedu představit předsedu strany, který je současně politickým komentátorem. Třeba Bohumil Doležal byl místopředseda Liberálně politické strany, která potom zkrachovala, a potom mu nezbylo nic jiného než se stát komentátorem.“ (To taky není úplně přesné, „potom“ jsem dělal nejdřív poradce premiéra Klause a pak jsem deset let učil na FSV UK). To je ale jedno, pozoruhodná mi připadá z hlediska politologického a psychologického jedna věc: proč pan Zeman cítil potřebu mi věnovat takovou pozornost? Lichotí mi to sice, ale ačkoli mám o sobě dosti dobré mínění, nedovedu si naspř. představit, že by „zemanovci“ mohli získat nějaké voličské hlasy na základě toho, že se vyprofilují vůči mně. Já jednak ve volbách nekandiduji a jednak mne skoro nikdo nezná. Zbývají důvody psychologické: musil jsem pana Zemana pořádně nadzvednout (což mi dělá velmi dobře). Teď je otázka, kdy se tak stalo, možností je nespočet. Za nejpravděpodobnější považuji celkem zdařilou glosu pro lidovky.cz „Smrt politikům“ z 22. února. Nepředpokládám přitom, že by Miloš Zeman četl to, co o něm napíšu, a navíc na internetu (jistě nerad trpí, nemám mu to za zlé, je to lidské). Jenže glosa se netýká jen jeho brilantních politologických soudů, ale MfD a její práce s aférou Pandur. A rozhovor vyšel v MfD. Takže jsme doma.

Jak se dalo čekat, poté, co si ČSSD začala zřizovat fotodokumentaci svých nepřátel, posílají jí někteří z nich své podobenky mailem, aby ušetřili fotografovi (zdá se, že Paroubek má zatím jen jednoho opravdu kvalifikovaného) zdarma a dobrovolně. Dá se to vyložit tak, že se jedná o podloudnou akci ODS a podobenky patří nic netušícím poctivým pracujícím. A dá se to taky tak dodatečně naaranžovat.

Daniel Kaiser doporučuje Duškova tvrzení o útoku homosexuálů na pozice v ministerstvu dopravy „v klidu, který tolerance umožňuje, ohledat.“ Bylo by prý směšné, kdyby jediná (totiž Duškova) hlava padla jen proto, že se „elity“ sjednotily na zákazu dělat si, třeba neurvalou, legraci. Tak za prvé, zákaz dělat si neurvalou legraci ve slušné společnosti ovšem existuje: např. dělat si legraci z handicapovaných lidí (jednonohých, slepých, hrbatých). Není to legrace, ale prasárna, a je typické, že v české společnosti a mezi českými novináři se to tak v některých případech zjevně nebere. A za druhé: jak lze Duškova tvrzení ohledat? Je třeba zjistit: a) zda byli přijati nekvalitní lidé (to se ovšem pozná až na základě nějaké delší praxe a názory se mohou lišit podle zlého, která lobby ovládne „zkušební komisi“, a b) zda byli přijati kvůli tomu, že jsou homosexuálové (nad touhle druhou zkouškou se mi lehce zvedá žaludek: co je komu do toho? Budou podrobeni nějakým testům? Budou k nim přinuceni, a jak?). Přirozenější a hlavně slušnější je přiznat si, že pan Dušek to v nejlepším případě zvoral a jeho tvrzení je nutné ve jménu vyššího principu mravního nechat plavat. Zase: pokud nám slušnost není zcela cizí.

Úterý 9. března: Ministr Slamečka a Zelení podávají na odborového bosse Duška trestní oznámení. Ten se jim směje do očí. Má (nejspíš právem) pocit, že za současné situace se mu nemůže celkem nic stát. Od rozhovoru v LN se distancuje a omlouvá se „všem slušným homosexuálům“, kteří se tím, co v novinách vyšlo (a za co nemůže protože to neautorizoval) právem dotčeni. Řeči o „slušných homosexuálech“ (podobně jako o „slušných cikánech“ nebo „slušných Židech“) jsou jasným signálem, že s tím, který je pronáší, není něco v pořádku. Možná interpretace: je to verbež, ale tu a tam se mezi nimi nějaký slušný najde. Lidé se nedělí na homosexuály, cikány, Židy a nás ostatní, tedy Čechy rodu slovanského, ale v zásadě na slušné lidi a na prasáky. Zkuste si tipnout, kam byste zařadili pana Duška.

Včera nebo dnes, nevím už, kdy, se tak napůl slavil MDŽ. Zdá se mi, že se lidem po něm stýská. Považuju „svátky“ tohoto druhu za obludnost. Svátky dělostřelců, pohraničníků, zemědělců, odborářů atp. Svátek mají mít, když už, tak jedinci, ne kolektiva. Ostatně svátky všech svátků, Vánoce a Velikonoce, oslavují jednoho jednotlivce, ne dav. A na MDŽ je ještě jedna zrůdnost: ze všech segregací, které si dovedu představit, by nejohavnější a nejvíc skličující byla segregace mužů a žen. Svět by se změnil v kriminál. MDŽ je k něčemu podobnému zdařilý náběh. Žijeme ve svobodném státě a na pověry nevěříme: nechť tedy na toho 9. nebo 8. března, nebo kdy to je, osedlají odbornice na gender studies svá košťata a vyrazí do Harzu na Brocken. Snad tu ještě pár normálních ženských zbude.

Až se Paroubek stane premiérem, hodlá dostat pod kontrolu český sport a dovést ho k rozkvětu. V MfD upozorňují, že podobně si přivlastňoval funkce kdysi Benito Mussolini (ale v jeho případě šlo o resorty obrany a zahraničí). Podle Josefa Mlejnka jr. jsou obavy z mussolinizace Paroubka předčasné, zatím jde jen o předvolební tah. Závidím panu Mlejnkovi jeho optimismus, jsem podstatně skeptičtější, zejména poté, co jsem si přečetl pěkný článek Pavla Kohouta (toho ekonoma, ne toho spisovatele) v dnešních Lidových novinách.

ČSSD si zjevně pořizuje jakousi databázi těch, kteří na jejích akcích protestují proti její politice. Sociální demokraté by chtěli dokázat, že jde o úzkou skupinku lidí financovanou ODS. Sociální demokraté právem protestují proti akcím jako byla vajíčková kanonáda u Anděla (šlo v podstatě o maření předvolební schůze, i když o tom, že akci organizovala ODS, mám velké pochybnosti), ale s tím, že někdo jen způsobně stojí s transparenty, se budou muset Paroubkovi lidé smířit. Vypadá to jako pokus o zastrašování: známe vás, máme vás v evidenci a po volbách si to s vámi pěkně vyřídíme. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Jiří Paroubek slíbil olympijské vítězce Sáblíkové, že jí v její rodné vesnici postaví rychlobruslařský stadion (notorický optimista by si řekl, že je to celkem fajn, věrná kopie Karlštejna v měřítku 1:1 by vyšla ještě dráž). Ač nepatřím k příznivcům dr. Ratha, musím se přiznat, že mi to, co říkal na téma rychlobruslařský stadion ve Velkém Oseku, připadalo docela rozumné. Zajímá mne, co bude říkat teď.

Historička Kaiserová vystoupila ze sboru odborných poradců nadace vysídleneckého dokumentačního centra v Berlíně. Její důvody znám zatím jen z ČTK, zarazilo mne, jak se podobají důvodům, které uváděli u nás úspěšní likvidátoři Ústavu pro studium totalitních režimů. „Vědecká rada je tak trochu zpolitizovaná“, „členové rady se často vyjadřovali v médiích, což není prospěšné pro seriózní vědeckou práci“, a proto je třeba otázku redefinovat a vědeckou radu obsadit „patřičnými lidmi“. Paní Kaiserová kritizuje hlavně Eriku Steinbachovou, to mne zaráží, vždyť ji, pokud se nemýlím, německá cláda z rady vykopala. Problém je nejspíš v tom, že pokud jde o největší vyhnání 20. století, tj. to německé, neexistuje mezi vyháněnými a vyhánějícími dodnes v podstatě žádný konsensus. Překrývá se to podivnými frázemi, který si každý vykládá po svém. Nechápu, proč se Němci na tento očividně předimenzovaný projekt nevykašlou a neudělají si vlastní vysídlenecké dokumentační centrum. Třeba se pak za nějakých padesát – sto let podaří dosáhnout širšího konsensu, dnes je na to zjevně příliš brzy, stalo se to totiž před pouhými pětašedesáti lety (to myslím ironicky).

Fischerova vláda je podivuhodný útvar. Premiérovi důvěřuje 90% lidí, ale sedm členů jeho vlády značná část veřejnosti vůbec nezná. Možná by bylo nejlepší mít veřejně známého jen premiéra, ministři by mohli být tajní.

Podle průzkumu agentury Median vypadají preference tak, jako by na pravé straně politického spektra vybuchla tříštivá puma. Zatímco ČSSD suverénně vede, následovaná komunisty se stabilními preferencemi, ODS na ni ztrácí skoro patnáct procent. Do parlamentu by se kromě ní dostaly ještě TOP09, KDU-ČSL, Věci veřejné a možná zelení, ale ani dohromady by na sociální demokraty s komunisty nedosáhly. Zdá se, že probíhá jakási slovakizace české politické scény. Hlavní viník je jasný: prezident Klaus a jeho politická a novinářská lobby. Podařilo se jim úspěšně rozmetat ODS, kolem se povalují střepiny. Nakonec to vypadá, jako by i zemanovi odebírali hlasy hlavně ODS Mám dojem, že to pan prezident takhle neplánoval. Povedlo se mu to však až moc dobře. K tématu se ještě vrátíme.

Pondělí 8. března: Výroky politicky znovuzrozeného odborového předáka Duška o homosexuálním spiknutí na ministerstvu dopravy vzbudily takový rozruch, že se nakonec dopravní odbory rozhodly stáhnout ho z pětičlenné vyjednávací delegace, dokud nevysvětlí, jak to myslil. Dušek se omlouvat nehodlá a myslel to dobře, neútočil totiž na „gaye“, ale na diletanty. Nechápu, proč se před diletantem bojí sehnout pro tužku. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V nedělních Otázkách Václava Moravce prohlásil Jiří Paroubek mj., že by velké firmy měly povinně přispívat jedním procentem daní na sport a kulturu. „Bohaté firmy ať udělají něco pro společnost… Je třeba regulovat tržní společnost, aby se vytvořilo správné tržní prostředí.“ Zvlášť se o tom pak musí mluvit před volbami, aby straně stouply preference. Musím se přiznat, že na rozdíl od toho, jak tomu bylo za mých mladých let, se sport rozdělil na dvě různé věci. Tenkrát jsme sportovali spontánně a bez nějakých velkých ambicí na další kariéru, protože nás to bavilo a protože to člověku pomáhalo udržovat se v kondici. Hřiště na volejbal (ovšemže ne nijak exkluzivní) byly běžně k dosažení, s basketem to bylo trochu horší, ale při troše snažení se jednou- dvakrát týdně dala na dvě hodiny po škole sehnat vhodná tělocvična. A tohle sportování mělo ještě s profesionálním (tenkrát se nesmělo říkat, že je profesionální) sportem jakousi souvislost. Dnes jsou sport dvě věci: ten první. ochotnický – nevím, zda ho ještě někdo vůbec provozuje, mám dojem, že ho vystřídaly posilovny apod., a pak exkluzivní cirkus, při němž se na stadionech a obrazovkách producírují superprofesionální a perfektně vycvičení gladiátoři, zatímco ochozy stadionů poskytují určité sortě mladých lidí příležitost k tomu, aby vybili své ničivé vášně na sobě, na zařízení a na pořadatelích (už dlouho nebyla válka) a hospody s velkými obrazovkami umožňují jiné, klidnější sortě „sportovců na druhé straně barikády“ (diváků), aby se hlasitě vyřvali a pořádně nalili pivem. Zdá se, jako by oba typy aktivit – ta na stadionu a ta v ochozech, případně před obrazovkou - spolu nijak bezprostředně nesouvisely. Nějak nechápu, proč by se zrovna tenhle cirkus měl povinně finančně podporovat, připadá mi to jaksi hnusné.

Nově zvolený předseda „Strany práv občanů – zemanovci“ (jak zní upravené jméno) Zeman pozval na slavnostní večeři čelné představitele několika politických stran. Přišli Topolánek, Schwarzenberg a Kalousek, Paroubek (rovněž pozvaný) pochopitelně odmítl. Je to hezké, že si levice s pravicí tak pěkně rozumí – Levice je ovšem v Zemanově podání specifická a řekl bych, že slaboučká. Paroubka o pár procent hlasů připravit může – ale na „pravici“ je adeptů na požírače hlasů více a nadějnějších.

V Lánech odhalili Sochu TGM, zúčastnili se paní Klausová a řada sociálně demokratických papalášů v čele s Paroubkem. Tatíček sedí na koni, který vypadá jako ten, na němž ve Třech mušketýrech přicestoval D´Artagnan do Paříže. Mezi účastníky byla skupina lidí demonstrujících proti Paroubkovi, podle toho, co píšou noviny, si je Paroubek nechal fotograficky zdokumentovat. Předává dokumentaci průběžně ministru Pecinovi, který zřejmě zůstane na svém místě i po volbách?

V dnešní glose o Jaromíru Duškovi jsem původně uvedl, že „Seznam Židů“, který se před časem objevil na internetu, má na svědomí Národní strana. Jakkoli je mi Národní strana z duše odporná, musím konstatovat, že se seznamem nemá nic společného. Objevil se někdy v první polovině 90. let v periodiku Politika (psali o tom tehdy v Reflexu) a pak na internetu na stránkách „Národního vzdělávacího institutu“ (stránky byly zaregistrovány někde v USA, jméno mne spletlo). Sorry.