Středa 16. května: těžko v těchto dnech psát o něčem jiném než o dr. Rathovi. Jedno se tomu člověku musí přiznat: podařilo se mu svým způsobem sjednotit národ. Sjednotil ho ovšem proti sobě, což při jeho okázalém pohrdání lidmi (viz níže uvedený citát o premiéru Nečasovi) byla hračka. Je to jen velmi dočasná jednota, ale alespoň na chvíli utlumila nesnesitelné napětí v české společnosti. něco podobného jsem zažil naposled v srpnu 1968, jen to tenkrát nebyla taková sranda. Souvisí to s tím, že pan exhejtman nemá k dispozici tanky, jen, pokud se nemýlím, revolver a pendrek, a ty už teď vlastně taky ne.

Prezident Klaus prohlásil, že se o něj v minulosti Rath sice často „otíral“ (to je poměrně slabé slovo), ale že on nebude nynější situace zneužívat. V tomhle mu věřím, prezident není (na rozdíl od jiných českých prezidentů) zavile mstivý. Nemyslím si ale na rozdíl od něho, že by případ, pokud bude dotáhnut do konce, poškodil nějak výrazně pověst ČR v cizině. Podobné aféry jsou všude, patří k demokracii, a to, na čem záleží, je aby byly náležitě a bez zbytečných okolků uzavřeny. Problém bude, pokud se to z těch nebo oněch důvodů nepodaří (dr. Rath může být v této věci taky nevinný, o všem rozhodne soud).

V Právu citují pěknou pasáž z jednoho vystoupení pana doktora v PS, pucoval si tam boty o premiéra Nečase: „Ano, pane premiére, na rozdíl od Vás já jsem bohatý a úspěšný člověk a vy byste neměl mně závidět. Ale já jsem bohatý a úspěšný mimo politiku, vy se jinde neuživíte. Vy až skončíte jako premiér, tak nejspíš půjdete na úřad práce, protože vy nic neumíte. (Premiér vystudoval přírodovědeckou fakultu UJEP v Brně, bd). Ale já jsem bohatý a úspěšný mimo politiku, vy se jinde neuživíte.“ Zdá se, že pan doktor to s živením se mimo politiku poněkud přehnal. Nicméně, až ho pustí, bude jistě moci pracovat v nějaké střediskové vesničce jako obvoďák (tedy praktický lékař, obvoďáci snad dnes už nejsou). Člověk se nemá takhle vytahovat na své bližní (politický odpůrce je taky bližní, a bylo by třeba ho milovat, někde se to možná děje, u nás rozhodně ne). S bohatstvím bude už ale nejspíš potíž.

Pozoruhodné se zdá být i působení dr. Ratha v jeho bydlišti, v Hostivicích. Lidé ho tam milují, snesl jim modré z nebe. Připomíná mi to známý prvorepublikový film s Janem Werichem „U nás v Kocourkově“. Doufám, že tam mají taky na Městském úřadě ve sklepě krápníkovou jeskyni. Zvlášť mne zaujala informace o dvoutřídním gymnáziu. Znamená to, že zatímco jinde u nás jsou gymnázia osmitřídní, v horším případě čtyřtřídní, zde se dá na maturitu dosáhnout za pouhé dva roky? Pokud by pan doktor argumentoval tím, že si kdysi dohodl výjimku s exministrem školství Dobešem, asi bych mu to uvěřil.

Jen na okraj dvě poznámky k dnešním novinovým zprávám. Poslanec Šťastný dal opět najevo, že se mu církevní restituce ani trochu nezamlouvají. Chtěl by, aby částka ročně vyplácená církvi mohla být vázána na růst hrubého domácího produktu. Čili: co bylo ukradeno, vrátíme, ale jen v tom případě, když se nám bude dařit jako prasatům v žitě. Diví se pak někdo církvím a náboženským společnostem, že se od státu, jehož volení představitelé uvažují takhle, chtějí co nejrychleji emancipovat?

Panu Gabalovi ukradli stát (vyšlo to najevo v MfD v rozhovoru s Barborou Tachecí (od jisté doby si musím dávat velký pozor, abych se v tomhle jméně náhodou nepřeklepl). Není zcela jasné, který stát to byl, jestli ještě ČSFR nebo už jen ČR, a taky není k dispozici přednější specifika okradeného ani okrádajícího. Já bych si to doplnil tak, že okradené byly trosky OF (na rozdíl od politických stran byly pro všechny, jen ti všichni to včas nepochopili), okrádajícími „politici“ a jejich hlavní představitel, Václav Klaus, a prostředkem okrádání nespravedlivé volby, v nichž neměli lídři „občanských iniciativ“ každý pětsettisíckrát víc hlasů než neuvědomělý plebs.

Úterý 15. května: komentování rozvíjejícího se případu Rath mi přerůstá přes hlavu a způsobuje zdržení v aktualizaci Událostí. Nejprve tedy k úterním novinám, kde o záležitosti není ani slovo. Připadají mi staré minimálně půl roku.

Paní Karolinu Peake a její přátele někdo předběhl a zaregistroval si stranu, kterou slavnostně vyhlásili. Ti lidé jsou velmi neopatrní, zvlášť když mohou počítat s tím, že mají na krku profesionály z bezpečnostní agentury.

Předseda ČSSD Sobotka (v tuto chvíli ještě netuší, jaký malér ho za pár hodin očekává) vyzývá ústřední výkonný výbor ČSSD, aby bez okolků podpořil senátora Dienstbiera jako úředního kandidáta strany na prezidentský stolec. Pan Sobotka se chce zjevně zbavit Dienstbiera coby potenciálního konkurenta v ČSSD tím, že ho vykopne na Hrad, a zároveň zařídit, aby tam obsadil místo, ne které se sápe Miloš Zeman, v jehož karetní hře pan Sobotka figuruje. Chce toho poměrně dost. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že Miloš Zeman jako prezident by sice znamenal pro ČR katastrofu, ale těžko se mi věří tomu, že pan Dienstbier by byl o moc lepší. Prezident by měl být neambiciózní. ODS má hned dva takové, bohužel je asi nebude nikdo volit.

Miloš Zeman srší energií. Na právnické fakultě sliboval, že coby prezident zavede přímou demokracii a povinné volby (zatím chce jen povinnou účast, ne povinného kandidáta). Kdo se nezúčastní, měl by dostat pětadvacet na holou. Pan Zeman bude ovšem kandidovat, jen pokud si to lidé budou přát. Zvolen bude taky jen budou-li si to lidé přát, a já doufám, že nebudou.

A nakonec přece jen pár poznámek k případu Rath, který hrozí přehlušit standardní nestoudné květnové šovinistické orgie, a to už o jeho síle něco vypovídá: je to jakási vnitropolitická supernova. Policie zasáhla v pondělí večer, případ vyšetřovali v severních Čechách a dozorovala ho ústecká státní zástupkyně (tím se dá vysvětlit, že např. ve středních Čechách, pašalíku dr. Ratha o něm chyběly bezprostřední informace). Pak to šlo ráz naráz: zadrželi celkem osm lidí, pět mužů (z nichž nejvýznamnější byl právě dr. Rath) a zři ženy. Protože dr. Ratha, mj. taky poslance, PS, zastihli s krabicí od vína, naditou sedmi miliony Kč, a protože měli „zmonitorovanou“ schůzku, která zadržení předcházela, mohli podle ústavy požádat předsedkyni PS Němcovou o souhlas se zadržením (ta ho neprodleně poskytla) a mohli taky hned následující dopoledne vznést vůči panu doktorovi obvinění. Pan doktor byl v situaci člověka, kterého se policie zmocní ve chvíli, když vybíhá z hořící budovy se zapálenou sirkou v jedné a kanistrem benzinu v druhé ruce. Nezáviděníhodné! Státní zástupkyně požádala o uvalení vazby a soudce jí vyhověl. Taková situace je dnes, ve středu odpoledne, kdy píšu tyto řádky. Napsal jsem na to téma dvě glosy, jednu v úterý (viz níže), druhou dnes ve středu, najdete ji zde.

Jo a ještě poznámečka. Uvalení vazby je významné i kvůli tomu, že dostane pana doktora do situace, jakou nepochybně zatím nezažil. Není svým naturelem žádný disident, a je podstatně snadnější si otvírat ústa na poslance v parlamentu než na bachaře v Ruzyni. Na první pohled a v televizi působí dojmem tvrdého chlapíka, ale řekl bych, že po třech – čtyřech dnech ve vyšetřovací vazbě (je to podstatně méně útulné prostředí než hostivické haciendy s věžičkami) vyměkne, začne zpívat jako Caruso a poví i to, co neví.

Úterý 15. května (pokračování): událostí dne je „případ hejtmana Ratha“. Mou glosu na to téma najdete zde.

Pondělí 14. května: česká veřejnost sleduje nyní se zaujetím dvojí zápolení: mistrovství světa v hokeji a úporný zápas senátora Sobotky s europoslancem Tošenovským o nominaci na prezidentského kandidáta ODS. Ač nerad, musím přiznat, že první akce strhává pozornost politicky neuvědomělého českého publika o něco víc, než ta druhá. Ale i v druhém případě jde o velmi vyrovnané zápolení, nejprve vedl s převahou Sobotka, nyní se vzpamatoval jeho soupeř a podařilo se mu o jeden jediný hlas zvítězit v Olomouckém kraji (hlasují jen členové ODS, poměr byl 162 ku 161). V ČSSD se zase jeden ze dvou adeptů, kteří měli zápolit o kandidaturu, zápas předem vzdal. Otázka, kterou to vše vyvolává, zní: není ta přímá volba přece jen úplná, naprostá blbost?

Alexandr Mitrofanov píše, že se kdysi Havel omluvil „odsunutým“ (v českém překladu to zní vyhnaným) Němcům. „Byl to první z mnoha oopakujících se případů, kdy první polistopadový prezident záměrně šel proti mínění většiny obyvatel země.“ Podívejme se na sviňáka!“ (rozumím tím samozřejmě Václava Havla, nikoli pana Mitrofanova)! Záměrně šel proti lidu, a nebylo to naposled! To by se např. Putinovi nebo Medvěděvovi (nevím, kdo z nich je právě prezidentem) nemohlo stát.

MfD přinesla zajímavý přehled politického vyznání a politických aktivit pana Andreje Babiše. Ten si v tichosti, ale soustavně buduje základnu pro svou politickou stranu. Jmenuje se ANO2011, ale zdá se, že by se v budoucnosti mohla jednou jmenovat taky ČR, s.r.o. „Naším klíčovým mottem je řídit stát jako firmu. Když to přirovnám k Agrofertu, tak se minulý rok dařilo chemičkám a ty pomohly dorovnat neúspěchy v odvětví uzenin nebo chovu prasat. Prostě ty bohaté firmy se starají o chudé. Asi tak bych to viděl.“ To mne trochu plete, která bohatá firma se v budoucnu postará o chudou ČR, s.r.o.? Kromě toho firmy, tedy ty fungující, vůbec nejsou řízeny demokraticky, zkrachovaly by totiž. To, co se hodí pro politiku, nehodí se pro hospodářství. Řídit stát jako firmu znamená řídit ho autoritativně. Největší problém má ovšem pan Babiš se svým předchůdcem a průkopníkem myšlenky o spravování ČR jako firmy, Vítem Bártou. Mezi panem Babišem a Vítem Bártou je rozdíl asi pěti váhových kategorií, samozřejmě ve prospěch pana Babiše: je to poměr mezi blahobytným a dobře živeným Mefistofelem a nebohým Trepifajxlem, který se pokusil uskutečnit ideje pana Babiše, ačkoli na to neměl, takže je spíš předem kompromitoval. Trepifajxl teď dostává za uši: „Agrofert není ABL a já nejsem VB! Máme tady to šílené Bártovo dědictví a já to pořád musím vyvracet!“ Zaplať pán Bůh za to, přece jen byl ten Bárta k něčemu dobrý. A na závěr jeden kvíz: pan Babiš není v našem širším okolí jediný zemědělský podnikatel s velkými politickými ambicemi. Jeden dokonce už řadu let stát jako firmu celkem úspěšně provozuje. Víte, kdo to je?

Rovněž v MfD opíše Martin Vopěnka: „Obávám se, že příkladů zpochybňujících smysl demokratického způsobu vládnutí může do budoucna v Evropě přibývat. A to hlavně proto, že sociální stát byl zřejmě nesprávně vyložen i pochopen. Je něco úplně jiného vládnout a žít soucitně, to znamená mít vždy na paměti možné utrpení anebo těžký životní úděl těch, kteří jsou chudí, nemocní, handicapovaní, kterým se v životě nedaří. A něco úplně jiného kupovat si voliče jejich ohlupováním. A to je přesně to, co dělá i naše levice, když hlásá, že volič má právo úplně na všechno: na bezplatnou zdravotní péči nejlépe na světové úrovni, na dávky při rýmě a nastuzení, na růst reálných mezd, na dlouhý a dobře placený odpočinek v důchodu. Tam to všechno začíná. Už tento levicový populismus je počátkem soumraku demokracie.“ Na tom je jistě hodně pravdy. Zároveň je dobré připomenout, že slibotechna tohoto druhu nepůsobí úplně důvěryhodně: nejlepší je slibovat s mastnou hubou krev, pot a slzy, a přitom velmi dbát na to, aby tento slib zůstával zcela důsledně nenaplněný. Ano, reformy samozřejmě, ale jen takové, aby nás nic nestály a ani trochu nebolely. Poté, co voliči sednou na lep, může se pak podle okolností dělat cokoli.

„Alexandrovci zahájili české turné“, zní titul článku Petry Procházkové v LN, který z toho, co autorka píše o Rusku, poněkud vybočuje (aspoň mně se to zdá). Nicméně jsem jí přesto vděčný, aspoň mi dala podnět k této melancholické vzpomínce na dny mého dětství a mládí.

Sobota 12. května: Evropská komise dala včera k dispozici zprávu, v níž se praví, že církevní restituce patří mezi největší rizika, která mohou prohloubit schodek českého státního rozpočtu. Zpráva,jak vidno, přišla velmi vhod vnitrostranické opozici v ODS a vůbec všem těm, kteří mají z prosazení nepopulárního opatření tichou hrůzu. Ozval se už předseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Suchánek, podle něhož je možný odklad na rok, dva, až se zvedne ekonomika. Ekonomika se možná taky nezvedne nikdy, nebo ještě spíš zvedne se za dva roky, ale přijde se na to, resp. bude se o tom smět mluvit až za deset let. Kromě toho, za dva roky už budou u moci sociální demokraté. Zajímavé je tedy, kdo si v Bruselu zprávu objednal (v případě kritiky Maďarska to bylo zjevné, byla to maďarská opozice, která předtím katastrofálním způsobem prohrála volby): tady bych to tipl na jakousi neoficiální opoziční smlouvu mezi nacionály z ODS a sociálními demokraty. Pokud ovšem tato vláda nemá na prosazení nepopulárního opatření, nemá vůbec na nic a měla by to zabalit. Církevní restituce stojí z nejrůznějších důvodů, o nichž jsem tu už psal, za to, aby s nimi vláda spojila hlasování o důvěře: pak by byl na vnitřní opozici v ODS a na bártovce docela roztomilý pohled. Měli by tak říkajíc svůj osud ve svých rukou.

Policejní prezident Lessy sáhl ve svém sporu s ministrem Kubicem k těžkému kalibru: pohrozil, že se policie odtrhne od ministerstva vnitra a udělá se pro sebe. Nechápu, jak je množné, že si v normálním státu může policejní ředitel něco podobného dovolit, ale zřejmě to podle platných zákonů a předpisů možné je: přesto, že z toho nápadu je zděšena i ČSSD (stínový ministr vnitra Tejc), a to už je co říci. Taky se to pozná na tom, že ministr udělal půlrok zpět: Lessy byl podle něho jmenován nestandardním způsobem, ale ve funkci může zůstat (ministr má ovšem velmi omezené možnosti, aby se jednou jmenovaného policejního prezidenta zbavil). Je to docela zábavný pohled: není tomu náhodou tak, že policii ČR v současné době ovládá opoziční strana, která navíc disponuje maximálně necelými 2% preferencí?

Podle volebního průzkumu SANEP by nejsilnějšími stranami teď byly ČSSD, s velkým odstupem sledovaná KSČM. Průzkum potvrdil, že ODS je se ztrátou až na třetím místě, ztratila i TOP09 (ODS má před ní náskok skoro 5%). Do Sněmovny by se kromě lidovců dostali i zemanovci (první jobovka), nad 3% mají i Suverenita, paroubkovci a klausovci pana Macha (druhá jobovka). A to se ještě nezačala profilovat strana pana Babiše. SANEP dělá průzkumy na internetu, zatím se dost často liší od ostatních agentur, ale tohle panoptikum politických zombies přece jen nahání hrůzu. V přepočtu na mandáty by sice sociální demokraté s komunisty měli daleko menší převahu, než jakou věští STEM, ale se spolehlivou většinou 107 hlasů vytvářejí situaci, za níž by s ČSSD mohl jít do koalice z ostatních stran jen kryptokomunista nebo sebevrah.

Pokud jde o prof. Švejnara, překvapuje mne, že poté, co vypekl ČSSD, se neuchýlí někam do ústraní. Dnes s ním vyšel velký rozhovor v Právu. Prof. Švejnar je mistrem světa v šíření lehce uvěřitelných banalit: vytýká např. Klausovi, že „v 90. letech takzvaně zhasnul a nikdy nerozsvítil, a tudíž došlo k obrovské defraudaci majetku“. To je nesmyslné obvinění, privatizace se dělala a musela dělat za pochodu, problémy tohoto druhu byly nevyhnutelné a nikde v postkomunistických zemích to nebylo lepší. Je to typický příklad výtky, která platí vždycky a dá se uplatnit vůči každému, a už proto nemá žádný smysl. Nechci hájit Klause, jen upozornit, že prof. Švejnar je úplně stejně nedůvěryhodný jako on.

Podobně tristním dojmem působí rozhovor s karlem Schwarzenbergem v MfD. Hlavním obsahem je vyřizování účtů s ODS a Nečasem. Ten člověk má zcela nezaslouženou image, mírou cynismu se od svých kolegů neliší, naopak: buď neměl lézt s ODS do koalice (to by se jistě dalo ospravedlnit), nebo by měl být aspoň v elementárních věcech loajální.

V příloze LN Orientace píše Zdeněk Lukeš zajímavě o návratech pomníků, zmiňuje mj. to opětnou „kompletaci“ jezdecké sochy Františka I. (novogotická věžička na Smetanové nábřeží). Považuju to za záslužný čin a napsal jsem o tom před cca 9 lety do Událostí fejeton. Mám s ní jen jeden problém (za který pan Lukeš jistě nemůže): nikde na pomníku, a dokonce ani na informačních cedulích v parčíku, jsem nenašel informaci, kdo to v té věžičce na tom koni vlastně sedí. Možná že jsem se díval špatně, v tom případě se omlouvám. Ale pokud jsem se špatně nedíval, mám, protože znám své pappenheimské, následující vysvětlení: radnice v Praze 1 se tehdy před běsnícími českými nacionály nepodělala natolik, aby tam císařovu sochu nevrátila. Ale podělala se dost na to, aby tam „zapomněla“ normálně a slušně napsat, čí pomník to je.

Pátek 11. května: v posledních týdnech se pronikavě ztenčila, vlastně zmizela vládní většina v Poslanecké sněmovně, a v souvislosti s tím se ukazuje, jak málo konzistentní je poslanecký klub ODS. Proces rozkladu je teprve na začátku, ale není pochyb o tom, že bude pokračovat, mohutně přiživován zejména z prezidentských výšin. Prvním signálem byl průběh volby vedení poslaneckého klubu. Dosavadní předseda vyhrál, ale slušnou podporu získal i jeho předchůdce, svržený poté, co zkrachovala jeho neohrabaná intrika, jejímž cílem bylo rozpoltit poslanecký klub Věcí veřejných. Pan Tluchoř kandidoval ve skutečnosti jako „Antinečas“: bylo v tom něco improvizace, Nečasovi oponenti si nepochybně časem najdou někoho lepšího. Ale signál to byl, jak se říká, nepřeslechnutelný. Věci se týká naše dnešní glosa.

Ministr Pospíšil se rozhodl nezahájit kárné řízení protistátnímu zástupci Bodlákovi, který kritizoval v médiích prezidenta Klause za udělení milosti bývalé kvestorce Metropolitní univerzity Benešové. Pan Bodlák zpochybnil důvody, které Klaus pro omilostnění uvedl. Ministr prohlásil, že Bodlákovo vyjádření pro média sice „nebylo nejvhodnější“, ale „nebylo takové intenzity, aby jím naplnil znaky skutkové podstaty kárného provinění“. Bodlák se veřejně zapřísáhl, že z jeho strany nešlo o projev neúcty ke Klausovi (člověk by řekl, že by mu spíš druhá strana měla prokázat opak, tohle je vlastně presumpce viny) a obvodní státní zástupkyně s ním pak provedla „osobní pohovor“ (rozuměj kartáč), při němž ho vyzvala, aby „příště pečlivěji zvažoval svá veřejná vystoupení“. Je pravda, že prezident vůbec nemusí udávat důvody pro udělení milosti (to je podstata milosti), ale když je uvede, jsou vystaveny kritice, aniž by se tím zpochybňovalo právo prezidenta udílet milosti obecně ani právo udělit danou konkrétní milost. Prezident je kritizovatelný jako každý jiný, to je základní zásada, a není důvodů, proč by právo kritiky mělo být odňato zrovna státním zástupcům. Prezidentova rozhodnutí (tj. jejich platnost) musí ovšem samozřejmě respektovat. To snad ale pan Bodlák udělal.

Ve Sněmovně se svede zápas o to, zda bude poslanec VV Otto Chaloupka vydán policii k trestnímu stíhání k vůli úplatkářství. Pan poslanec Chaloupka prý obstavil svému asistentovi plat s tím, že 25 tisíc Kč z celkové výše 35 tisíc Kč používal údajně ve prospěch strany. Pan poslanec si velmi nepřeje být „orgánům činným v trestním řízení“ vydán na pospas. Vlivní představitelé PS zprava doleva mají pochybnosti, zda ve věci nejde náhodou o „politickou objednávku“ (Jeroným Tejc, Viktor Paggio, Radek John, Marek Benda). Pan poslanec má v PS pozoruhodné postavení: je členem opozice (Bártových VV), ale hlasuje (tu a tam) s koalicí. Je tedy jaksi předem užitečný na obě strany. Už jen proto (a vzhledem k tomu, že je tu precedens v případě pánů Bárty a Škárky) by bylo z hlediska vyššího principu mravního velmi užitečné, kdyby byl pan poslanec „světské moci“ vydán. Prý postup policie vyvolává pochybnosti o její nestrannosti - ale v případě pana Chaloupky bude nakonec rozhodovat nezávislý soud, a situace u nás ještě ani náhodou není taková, že by se v takovýchhle superviditených případech soudy nesnažily být objektivní.

Případ lobbyisty Janouška dospěl do mrtvého stádia: „poškozená“ (paní, co ji pan Janoušek porazil autem) dospěla k názoru, že tak učinil neúmyslně, a v tom smyslu také na policii vypovídala. Připomínám, že pan Janoušek se jí omluvil a dal najevo ochotu ji odškodnit. Státní zástupkyni, která případ dozoruje, se to krajně nelíbí: na obvinění Janouška z úmyslného trestného činu (s dvojnásobnou sazbou) nehodlá nic měnit, dokazování pokračuje dál. „Poškozená tu není od toho, aby hodnotila, zda pachatel měl úmysl nebo neměl…“ To poslední je jistě pravda (svůj názor říci může, ale nemá žádnou zvláštní prioritu), obávám se jen, že na pana Janouška je státní zástupkyně v tomto případě krátká a že to není ukázka prohnilosti výkonu spravedlnosti v našem zkorumpovaném prostředí – problém by to byl všude, lidská spravedlnost má bohužel své hranice.

Prezidentský kandidát-nekandidát prof. Švejnar kritizoval svého soupeře Jana Fischera za to, že nepobývá v ČR: „Založit si kancelář a pak zde nebýt, to není ten přístup, který bych volil.“ Kritičnost je vždycky na místě, nezbývá tedy, než připodotknout, že vodit ČSSD pár týdnů za nos s tím, že za ni zároveň budu i nebudu kandidovat, a pak, když zjistím, že náklady (nepřízeň veřejnosti spojená s kandidaturou za politickou stranu, strany jsou vykřičené) je mínus, který nevyváží ani případná podpora voličů ČSSD, se na ni vykašlat, není taky nic moc.

V MfD citují kdysi slavného odborového expředáka Jaromíra Duška (věnovali jsme mu kdysi jeden fejetonek: „Všechny vlády, hlavně ty pravicové, by měly olíznout všech deset prstů za tak úžasně měkké, loajální a konstruktivní odbory, na jaké by nikde jinde v Evropě nenarazily. Kdyby tu měl ministr Kalousek Řeky, Italy, ale i Němce, tak už by dávno ve Strakovce nebyl, ta by už totiž nestála, Praha by už na několika místech hořela a pojišťovny by nestíhaly sčítat škody…“ Není mi známo, kdy v Bonnu nebo v Berlíně odboráři zbourali úřad spolkového kancléře nebo kde a kdy v Německu zapálili na několika místech nějaké město. A skoro bych řekl, že pan Dušek může olíznout všech deset prstů za to, že se jeho hloupými řečmi nezabývají „orgány činné v trestním řízení“. Máme je totiž taky úžasně měkké (a v tomto případě je to nepochybně dobře, není třeba dělat vědu z toho, co kdy kde plácne nějaký nezodpovědný odborový papaláš).

Čtvrtek 10. května: členstvo českých politických stran se ztenčuje. Je to důsledek určitého pojetí jejich smyslu – klade se ponejvíce důraz nato, že mají sloužit jako výtah ke kariéře. Takové pojetí je problematické, výtahy mají vždycky jen omezenou kapacitu a strana takto pojatá připomíná známou (a zakázanou) hru letadlo, čím víc hejlů do ní vleze, tím víc vyčůraných organizátorů bude vykopnuto do hvězdných výšin politiky. A čím víc lidí tam vleze, na tím víc lidí se nedostane. Dokud se u nás zase neprosadí „politická práce drobná“, tak, jak o ní hovořil Masaryk, budou se politické strany podobat v lepším případě zájmovým klubům, v horším případě gangům (volba označení zůstává na míře dobré vůle posuzujícího) a každý politik, který bude s tím bude chtít něco udělat (myslím si třeba, že pan Nečas tu chce), ostrouhá mrkvičku. Problémů s členstvem zejména v ODS se týká naše dnešní glosa.

Pokud chtěl pan Bárta svou politikou prosadit zájmy VV a povznést ji na čelné politické uskupení v ČR, zkrachoval. Pokud mu šlo ale jen o to, českou politiku co nejvíc rozvrátit, je bezesporu jednička v celé krátké historii ČR. ODS se poslední vládní krizí rázem octla bez jasné parlamentní většiny, a je to cítit i v poslaneckém klubu strany. Formuje se nejednotná fronta těch, které Nečas většinou z dobrých důvodů upozadil (posl. Tluchoř, exprimátor Bém, posl. Šťastný jsou nejvýraznější postavy). K tématu se vrátíme.

ČSSD udělala to, k čemu byla vlastně donucena, zřekla se prof. Švejnara coby prezidentského kandidáta strany. Švejnar předtím sdělil předsedovi Sobotkovi, že se nezúčastní diskusních arén s Jiřím Dienstbierem. Nic jiného mu nezbylo, jeho pozice byla vůči Dienstbierovi předem slabá, a to z jeho vlastní viny. Prof. Švejnar mluví o své koncepci nezávislého kandidáta a nezávislého prezidenta, která mu neumožňuje účastnit se vnitrostranické debaty. Ale proč tedy vůbec s ČSSD vyjednával? Proč jim neřekl jasně to, co říká teď? Odpověď se zdá být jasná, protože ještě nevěděl, jak se jeho rozhodnutí prezentovat se jako kandidát ČSSD (byť kandidát nezávislý) promítne do jeho zatím neoficiálních preferencí. Taky se mu nelíbí představa vládnutí ČSSD s podporou komunistů. Ovšem při minulé volbě mu představa, že může být zvolen prezidentem jedině tehdy, když dostane (taky nějaké) komunistické hlasy, vůbec nevadila.

Andrej Babiš prý zahajuje předvolební turné. Téma je standardní: nynější politici musí pryč, jde jim jen o koryta, je třeba zvolit nové, ušlechtilé idealisty. Nezištný chlapík, který má dost kompetencí, zkušeností (s idealisty) a dobré vůle , aby nezištné idealisty prosadil, je právě on. Naneštěstí se pořád ozývají pomlouvační šťouravé, kteří ho srovnávají s Bártou a jeho iniciativu s Věcmi veřejnými. Zde je třeba panu Babišovi dát za pravdu. Pan Babiš se má v oboru podnikání, deroucího se do politiky k panu Bártovi stejně, jako v oboru ledního hokeje Jaromír Jágr k nějakému čičmundovi z okresního přeboru (žádné okresní přebory asi nejsou, ale tohle je jen příměr). Má jen jednu nevýhodu (totiž možná má), že dosud nedisponuje žádnou ABL. Jenže co není, může být, pan Babiš na to má (kapacity i schopnosti), a o různé penzionované generály, kteří už prokázali co dovedou, taky není nouze.

Agentura STEM se stala definitivně šiřitelkou katastrofických zpráv (teda jak pro koho katastrofických, pro ni možná ne). Podle posledního průzkumu preferencí pro volby do PS by vyhrála s převahou ČSSD, do absolutní většiny jí chybí 9 mandátů, s komunisty by měla pohodlnou ústavní většinu maďarského typu (v Maďarsku k ní ovšem komunisty nepotřebují), ODS výrazně zaostává i za komunisty. Vážně je z toho možné brát hlavně to, že komunisté předběhli ODS (stejně jako kdysi na Špidly nebo Grosse předběhli ČSSD). STEM je už třetí agentura, která to potvrzuje. Zbytek se prozatím jeví být spíše večerníčkem pro vedení ČSSD, ale kdo vím, třeba opravdu jen prozatím.

Vyjádři jsem jakési pochybnosti ohledně toho, zda se prezident Klaus zdrží standardní árie na téma přepisování dějin, byly zcela na místě. Prezidentský zpěv zazněl tentokrát na místě nejpovolanějším, totiž na sovětském, přesněji řečeno ruském velvyslanectví v Praze. Kdyby to s přepisováním už dál nešlo, může pan prezident napsat zvací dopis, na ambasádě se možná ještě uchovaly dovednosti, jak s takovým dokumentem zacházet.

Nejvyšší správní soud označil používání pojmu „kmotr“ za legitimní žurnalistickou zkratku. Učinil tak, když přezkoumával oprávněnost stopadesátitisícové pokuty, kterou Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila ČT. Rozhodnutí je nepochybně správné, pokud by se toho označení nesmělo v médiích používat, znamenalo by to hodně nestydatý průlom do svobody projevu.

Humor a ironie komentátora Práva Petra Uhla je skutečně zničující, v Česku mu může konkurovat snad jen Luboš Palata. Tentokrát v Právu tepe ziskuchtivost katolických následníků pobělohorských uzurpátorů našeho národního majetku. Slovo je i o mariánském sloupu na Staroměstském náměstí. Prý tehdy Panna Maria vyslyšela prosby Pražanů a zachránila Prahu před Švédy. Nevím, kdo Prahu před Švédy zachránil, sloup byl výrazem vděčnosti, jíž se vůbec nelze divit. Po každém obsazení velkého a relativně bohatého města ve třicetileté válce (a jistě i už dlouho předtím a ještě dlouho potom) následovala vlna vraždění bezbranných obyvatel, drancování, hromadného znásilňování atd. Zda dobyvatelé byli protestanti nebo katolíci, nehrálo roli, uměli to obojí dobře, ostatně mnoho vojáků a jednotek se nechalo najímat tu těmi, tu druhými hlavně s ohledem na další vyhlídky ve vraždění civilistů, drancování a znásilňováni. V nejznámější „akci“, poté, co císařští dobyli v r. 1631 protestantský Magdeburg, bylo zavražděno cca 20 000 lidí (dvě třetiny obyvatel) a město lehlo popelem. Je naivní si představovat, že Prahu by od Švédů čekalo něco podstatně jiného. Může se někdo divit, že se tehdejší Pražané cítili být zachráněni?

Středa 9. května: Po roce opět oslavujeme konec války. Je to občas k nevydržení, svérázu oslav se týká můj dnešní článek v LN. Václav Klaus tentokrát zatím ještě nespustil svou oblíbenou písničku o přepisování výsledků druhé světové války (ale netěšme se předčasně, co není, může ještě být). Zdůraznil jen, že pro něj druhá světová válka skončila 9. května, kdy spatřil v pražských ulicích tanky Rudé armády. Mám trochu podobný problém. O přesunu státního svátku z 9. na 8. května se hlasovalo v době, kdy jsem seděl ve federálním shromáždění ČSFR. Návrh podal – nastojte – Miloš Zeman. Tehdy ještě hledal svou polohu a chtěl demonstrovat, že se co nejvíc odlišuje od starého režimu. Bylo to duté populistické gesto tak okaté (a navíc tak odlišné od osobní zkušenosti lidí, co tenkrát žili), že jsme se s kolegou Mandlerem dohodli návrh nepodpořit (už nevím, zda jsme hlasovali proti nebo se zdrželi, dá se to asi dohledat). V této věci tedy prezidenta chápu (jak tenkrát hlasoval on, nevím, že by s návrhem souhlasil, ho nepodezírám).

V souvislosti s chystanou všelidovou volbou prezidenta a tím, že už se měří preference kandidátů, vycházejí najevo legrační věci: tak například ČSSD kandidovala dva lidi – tedy kandidáta nestranického (prof. Švejnar) a stranického (senátor Dienstbier). Ještě před vypuknutím primárek se ukázalo, že Švejnar za ČSSD nekandiduje (jen se nezříká její podpory), kdežto Dienstbierova podpora je i v kruzích ČSSD pramalá. Ten třetí vzatu, který se směje, je Miloš Zeman, hrozný lesů pán a postrach všech špidlovsklých zrádců. Mj. i tohoto tématu se týká naše dnešní glosa.

Ještě před bombastickými oslavami Dne vítězství proběhla v Moskvě inaugurace nového prezidenta a volba nového premiéra. To, co ti dva Rusům a Evropě předvádějí, je tristní orloj se dvěma střídajícími se figurkami. Neparlamentní opozice (jiná faktická opozice v Rusku neexistuje) protestuje, ale to je tak všechno, co může dělat. Podle toho, co cituje Alexandr Mitrofanov v Právu, prohlásil prý prezidentův mluvčí, že policie je na demonstranty příliš mírná a že za každého zraněného policistu je třeba „rozmazat játra demonstrantů po asfaltu“. To jediné je zvláštní, za Stalina, Chruščova a Berežněva to prostě rovnou dělali, a proto i z taktických důvodů o tom nepotřebovali žvanit. To, že o tom teď žvaní, je nechtěným signálem, že dělat to momentálně nějak nejde.

Pokud jsem rozuměl tomu, co dnes píše v dnešních LN Petr Zídek (a způsobu, jak připravil rozhovor s historikem Francem ohledně poúnorové doby) by se zdálo vyplývat, že lidé za války zažívali bídu a hlad, kdežto po únoru začal čas konzumu. Byl jsem tehdy malé dítě, ale nějak mi to s mými zážitky neštymuje. Jistě, malému dítěti se spíše podstrojuje, ale že bych měl za války někdy vyslovený hlad, se vůbec nepamatuju – v paměti mi utkvěly jen některé takřka nepoživatelné suroviny, jimž kralovala hmota zvaná margarin – snad proto jsem se věci jako je např. Rama naučil jíst až po listopadovém převratu. Nedostatek masa pro mne traumatem nebyl, nezažil jsem nic jiného (jsem ročník 1940). Po osvobození nenásledoval žádný dramatický zlom – s jedinou výjimkou, a to byla UNRA. Vyschnutí tohoto zdroje šunky s vejci, grapefruitových džusů, čokolády a nejrůznějších znamenitých žvýkaček (prášek na odpuzování žraloků jsem nevyužil) jsem pociťoval stejně bolestně jako zákaz Junáka a Rychlých šípů a likvidaci čs. hokejového mužstva. Jakýpak konzum, jen sehnat peníze na prachobyčejné chassis gramofonu na přehrávání „dlouhohrajících“ gramofonových desek byl po mne ještě v roce 1954 problém. Lístkový systém byl zrušen až za měnové reformy v roce 1953, což bylo kompenzováno citelným zdražením potravin. Situace se začala výrazně lepšit až někdy po roce 1962, kdy se režim začal pomalu, ale viditelně rozkládat a bolševičtí papaláši už zjevně neměli dost sil na to, aby vzdorovali nárokům obyvatelstva. Mluvit o „konzumu“ v těchto dobách (v tom smyslu, jak se o „konzumu“ mluví dnes) mi připadá jako drzost.

Pondělí 7. května: V žebříčku prezidentských kandidátů avancuje Miloš Zeman. Probojoval se na třetí místo, za dosavadní hvězdy Fischera a Švejnara. Ti jsou kandidáti nepolitičtí a odborničtí, oba vyvázáni z dnešního zuřivého politického zápasu mezi „pravicí“ a „levicí“ (jinak se zdá, že z tohoto zápasu je vyvázáno čím dál tím víc lidí, jde jim spíš o něco neurčitého, nového, lepšího, co tu ještě nebylo, a podstatou tohoto nového je neúprosné zúčtování s politikou. Opravdu to tu ještě nebylo?) Zeman je jakýsi přechodný typ: má svou osobní stranu-nestranu, kteří založili jeho přívrženci, zdálo by se, skoro proti jeho vůli. Když už tu ale jednou byla, nechal se ukecat a kandiduje za ni na post nejvyšší. Podobně jako kdysi Klaus, i on přesně ví, co má dělat (viz poznámky k včerejšímu dni), leč jeho sliby působí (zase podobně jako u Klause) jako sliby lasičky, že od nynějška bude zarytou vegetariánkou. Podivuhodné přitom je jen vrtáctví, do kterého se zamotala ČSSD. Vybrali si dva kandidáty, jednoho stranického (Dienstbier) a jednoho nestranického (Švejnar). U Dienstbiera je těžké se zbavit podezření, že ho jeho kolegové z vedení ČSSD chtějí uložit na Hrad jaksi k ledu, je známý, u lidu populární, ve věrchušce ČSSD, jak se zdá, krajně neoblíbený. Pokud jde u Švejnara, ukázalo se, že je primárně kandidátem nezávislým, který ovšem nemá nic proti tomu, aby ho podpořili i voliči ČSSD, stejně jako voliči jiných stran. Je to pro ČSSD dost ponižující, nicméně zůstává tu lákadlo, že tento jejich „takykandidát“ by mohl aspoň postoupit do druhého kola. Dienstbier je sice podle STEM nejoblíbenějším politikem (ukazuje se, jak na tomhle prvenství málo záleží), leč v současných preferencích ohledně prezidentství je dokonce i za Karlem Schwarzenbergem, a to už je co říci. Za Zemanem zaostává cca o 10%, a dokonce i u voličů ČSSD na Zemana ztrácí 5%. To musí být zejména nepříjemné předsedovi ČSSD Sobotkovi, který se asi chtěl zbavit potenciálního konkurenta ve straně a současně získat pro stranu nejvyšší post ve státě. Vypadá to, že se mu nepodaří ani jedno, ani druhé, navíc nynější forma Švejnarova angažmá-neangažmá je pro něho, který ho vybral a podporoval, ponižující. To ale není ještě nic proti vyhlídce, že by na Hradě usedl upír z Vysočiny, který netouží po ničem víc, než napít se krve svých někdejších zrádců – a mezi těmi zaujímá pan Sobotka jedno z čelných míst. Nynější politika ČSSD se i na tomto malém příkladě jeví býti dosti úděsnou: vnáší do společnosti velkou dávku nenávisti proti ideovým „nepřátelům“ („pravici“), ale zároveň taky pořádnou míru vrtáctví (což zase slibuje, že orgie nenávisti, které přiživuje, se jí nakonec vymknou z rukou).

Podle předsedy Senátu Štěcha povstalci z května 1945 „vpadli do týlu nepřítele, bylo to hrdinství a je na co vzpomínat.“ To mi připadá trochu zvláštní. Především do týlu nepřítele nevpadli, nýbrž tam prostě byli. S tím ostatním lze souhlasit, jen je třeba něco přidat: ozbrojenému povstání se po šesti letech nacistické krutovlády, která byla navíc spojena s malicherným a zavilým ponižováním české společnosti, nedalo zabránit. Vzniklo spontánně, nebylo připravené a jeho improvizované velení bylo ochromeno komunistickou účastí. Převaze výzbroje německých vojáků muselo čelit problematickým spojenectvím s Vlasovci. Navíc drtivé většině německých vojáků nešlo o pokračování v boji, zbývala jim už jen volba mezi gulagem a zajateckými tábory v západní Evropě. Byla poměrně jednoduchá. Pražské povstání pro ně představovalo barikádu, postavenou na cestě k těm druhým. To jsou tragické stránky povstání, za něž je pak komunisté kritizovali. Komunisté jsou ovšem ti poslední, co do věci mají co mluvit. Celá situace by se byla dala vyřešit tím, že by Američané byli pokračovali v postupu na Prahu, jenže to nesměli, Praha (a tedy i celá ČSR) měla připadnout Rusům. Pražské povstání nakonec skončilo tím, že se německým vojákům otevřela cesta na západ do amerického zajetí (komunisté poté mluvili o faktické kapitulaci). Zároveň (jistě nechtě) přispělo k tomu, že Praha zůstala otevřená Rusům. Samozřejmě, všechno se dá svést na dohody spojenců. Jenže: situace by se byla velmi radikálně změnila, kdyby bylo velení Pražského povstání hlasitě a oficiálně požádalo o pomoc výslovně Američany. To mu ovšem komunisté nedovolili.

Volby v Řecku dopadly tak, že se tam zhroutil dosavadní politický systém. Nejsilnější „pravicová“ a nejsilnější „levicová“ demokratická strana (obě, jak se zdá, v zásadě proevropské) nedají většinu, ani když se spojí. Do parlamentu se dostali extremisté (komunisté a fašisté) a pak strany jako „Nezávislí Řekové“ (jejichž nacionalismus, pokud tomu rozumím, je postaven na konzervativní tezi, že se dluhy zásadně nemají platit). Daniel Kaiser píše v sloupku LN, že jde o „úpadek stran establishmentu a strmý vzestup protirežimních radikálů“, a že podobná pnutí začínají rozdírat i Španělsko, Itálii, možná Francii. Je pozoruhodné, že čeští nacionálové nějak neberou v potaz, že podobná pnutí rozdírají především Česko, a že příští české volby mohou být těm nynějším řeckým podobné jako vejce vejci. Hniloba české a hniloba řecké společnosti jsou sestřičky. Třeba k Francii mají obě ještě pořád hodně daleko, zato k sobě zatraceně blízko.A taky není pravda, že nám žádná „řecká cesta“ nehrozí, jak tvrdí ČSSD a její tisková lobby. V tomhle jsme ji už dávno nastoupili.