Vážení čtenáři,
pondělím 16. srpna jsem zahájil restart Událostí. Je to pro mne velmi pracné, protože musím nějakým stručným způsobem dohonit to, co jsem zmeškal během měsíční nemoci a (zároveň) během přípravy knížky - výboru z Událostí - která má vyjít někdy v září (přesné datum dám na vědomí). Aktuální poznámky ke dni počínaje sobotou 14. srpna najdete v rubrice Co týden dal, to, co jsem zmeškal, v rubrice Dohánění ztraceného času, kam budu přidávat chronologicky další a další dny v opačném pořadí, než je tomu v rubrice Co týden dal (nejnovější zápis vždy na konci). Prosím, abyste omluvili, že během restartu Událostí bude rubrika článků a fejetonů stagnovat, stejně jako aspoň zpočátku dopisy čtenářů a citáty z novin.
Bohumil Doležal

Čtvrtek 2. září: Tématem dne je skandál na ministerstvu obrany, kvůli němuž ministr Vondra odvolal náměstka Kopřiva (KDU-ČSL). Téma otevřela MfD, jde o nákup až 25 minomentů od firmy Patria, měl být proveden tak, aby bylo možné se vyhnout výběrovému řízení, a čeští zprostředkovatelé měli být odměněni solidními provizemi. Je zvláštní shodou okolností, že podle toho, co údajně řekl Kopřiva na schůzce se zástupcem firmy Patria (rozhovor MfD „monitorovala“), který celou věc vzápětí nahlásil policii (zvláštní shoda okolností), neměly být personální změny ny ministerstvu (odchod náměstka Kopřivy) problémem, protože by se tam údajně směřoval Pavel Severa, hádejte odkud, no přece z TOP09. (Vondra potvrdil, že mu TOP09 Severu za náměstka kdysi doporučovala, on ho odmítl). Severa se teď měl stát generálním tajemníkem TOP09 (kvůli skandálu požádal, aby se jeho nominace na funkci pozdržela). V souvislosti s případem premiér Nečas veřejně upozornil na to, že korupce je s ministerstvem obrany spojena od devadesátých let (tenkrát tam byl náměstkem místopředseda TOP09 Kalousek). O „řádné vysvětlení“ Žádá Schwarzenberga, Kalouska, Parkanovou (byla za Topolánka ministryní obrany) současný lídr ČSSD Sobotka. To je ale náhod dohromady: máme před volbami, ODS jede po TOP09, MfD je standardním dodavatelem problematických kauz v citlivé politické době k citlivým politickým tématům a aktivním spolutvůrcem české politiky, kdysi proti (topolánkovské) ODS, teď proti největšímu konkurentu mezitím už zase klausovské ODS. Opozice dělá to, co opozice dělat musí, ale protože nepředpokládám, že by pan Nečas chtěl jen tak beze všeho rozbít koalici a dál už nic, vnucuje se myšlenka, zda už nevzniká plán na další registrované partnerství ODS s ČSSD (i když ODS je formálně v horší situaci, je sice nepatrně, ale přece jen slabší). A že by to všechno nějak nesouviselo s nadcházejícími volbami, tomu těžko uvěřit.

Zmocněnec pro lidská práva Kocáb je svým způsobem nezmar. Jako jediný z ministrů Topolánkovy vlády přežil její smrt, ve Fischerově vládě zůstal i po konfliktu se Zelenými, musel sice podat demisi, ale Fischer ho brzy nato jmenoval do funkce pro lidská práva, tentokrát zmocněnce. Teď premiér Nečas oznámil, že Kocáb nabídl demisi a on ji přijal, Kocáb tvrdí, že mu podat demisi navrhl Nečas, ale on to odmítl. Nato Nečas oznámil, že na příští schůzi vlády navrhne jeho odvolání. Kocáb by se s ním rád ještě sešel, Nečas nechce. To, že pan Kocáb chce být raději vyhozen než odejít dobrovolně, je v podstatě pochopitelné, působí to zásadově, a konec konců spor mezi oběma je (taky) spor zásad. Těžko se ale zbavit dojmu, že přitom premiéra tak trochu zatahal za nos. Nejen z toho důvodu se v tomto případě Nečasovi nedivím, že se tohoto šoumena kouká co nejrychleji zbavit. Hlavní starostí Kocábových stoupenců je, zabránit tomu, aby jeho místo nezaujal Nečasův poradce Joch. Nemohu říci, že bych s panem Jochem ve všem všudy souhlasil, ale jeho démonizace je nevěcná a neslušná. Romský aktivista Holomek oznámil rezignaci na práci v týmu pro lidská práva při úřadu vlády (byl by Jochovým podřízeným), protože Jochovy názory jsou za hranicí demokracie. To je silné obvinění a chtělo by doložit.

Je spodivem, že se koalice přesto, že to v ní vře, uměla dohodnout na kandidátovi pro funkci ombudsmana (bývalý ústavní soudce Varvařovský, kandidáti pana prezidenta tedy zůstali stranou). Z té shody je vidět, jak máklo je ta funkce důležitá.

A to nejlepší nakonec. Václav Klaus vystoupil v Praze před českými velvyslanci, text jeho vystoupení přinesly Lidové noviny. Kritizoval „postoj vězící v minulosti“, podle něhož „je pro nás i nadále zásadní hrozbou Rusko, bez ohledu na změny, které v této zemi proběhly a probíhají… Všechny ostatní hrozby jsou bagatelizovány.“ To by mne zajímalo,, kdo to říká. Rusko je pro nás potenciální hrozbou, projevilo se to ve věci amerického radaru, za nějž pan prezident v Moskvě nesměle loboval a dostal za to do kožichu. Problém, je v tom, že si Rusko nárokovalo právo veta v tom, jak budou země bývalého rudého impéria hájit svou národní bezpečnost, a díky spojené indolenci většiny české veřejnosti a našich západních spojenců se mu uznání toho práva fakticky dostalo. Jsou tu samozřejmě i další hrozby, přinejmenším stejně vážné, které zase bagatelizuje pan prezident (islámský radikalismus), a naopak hrozby více či méně fiktivní, které si pan prezident s oblibou vymýšlí, které hrozbami nejsou, přesněji řečeno nejsou zdaleka tak velkými hrozbami, za něž je vydává: ideologie globálního oteplování, nebo, a to především, „tendence k umělé unifikaci Evropy“, o níž mluvil ve svém projevu. Jde o „prohlubování demokratického deficitu EU, silové prosazování projektů jako je lisabonská smlouva (ohrožují všechno pozitivní, co bylo v minulých desetiletích v Evropě dosaženo“ především demokracii a občanské svobody). Problém pana prezidenta je v tom, že některá nebezpečí bagatelizuje, jiná nesmírně nafukuje a přeceňuje. Je to hysterický postoj ke světu, navíc nepříliš uspořádaný. Když vypočítává naše prioritní zájmy, mluví o udržení pevných transatlantických vazeb a spojenectví s USA, o vztazích s Německem a dalšími významnými západoevropskými zeměmi, o vyvážených vztazích vůči Rusku, bez primitivního politického nálepkování minulostí, a totéž platí i o Číně, Indii, Brazílii a dalších. To je nějak moc dobrého najednou, jako když kočička s pejskem vařili dort, chybí tu snad už jen Írán. Svět je ovšem zlý a není možné být zadobře se všemi najednou. „Vyvážené strany s Ruskem“ např., to je moc hezký termín, jen se musí vzít změny, které v té zemi probíhaly a probíhaly a probíhají (nechci je bagatelizovat) trochu diferencovaněji, než to pan prezident dosud dělal. Ty změny jsou už delší dobu změnami k horšímu, a to, že dnešní Rusko je pořád (ještě?) lepší než to Brežněvovo, je dost skrovný výsledek. Pan prezident se opět jednou předvedl jako důstojný nástupce dr. Edvarda Beneše.

Středa 1. září: Konflikt uvnitř koalice eskaluje, zatím mezi ODS a TOP09. Včera se vedení TOP09 ohradilo proti Nečasovým výpadům a vyzvalo, „aby dodržoval koaliční dohody a zanechal mediálních přestřelek“. Jde o poznámky ohledně „vykastrovaného zákoníku práce“, o plánu na zřízení státního tajemníka pero záležitosti EU, a o „povodňovovu daň“. Je zcela zjevné, že všechny konflikty vyprovokoval Nečas (s povodňovou daní nejdřív souhlasil). Zjevně cítí potřebu se prosadit zřetelněji jako vůdčí osobnost vlády a reforem, tento způsob je ovšem ten nejnešťastnější (přitom Nečasovy výhrady k Schwarzenbergovým výpadům na Sarkozyho coby rasistu byly do značné míry opodstatněné, a pokud se pamatuji, vypadala někdejší Nečasova koncepce úprav Zákoníku práce líp, než to, s čím teď přišel Drábek). Přesto: celkový dojem z premiérova vystupování je přílišná útočnost. V rozhovoru pro Právo říká: „Akorát někteří kolegové více hledí na podzimní volby a v rámci vlády vidí nikoliv koaliční spojence, ale soupeře.“ To není jen realita, ale taky hezká sebedefinice. Je v presu: pokud v nadcházejících volbách ODS oslabí a TOP09 posílí, bude mít problém ve vlastní straně (možný nástupce pak bude nespíš něco jako Ladislav Jakl a strana se stane důstojnou konkurencí pro paní Bobošíkovou; takový osud si snad přece jen nezaslouží). Podle Factum Invenio (agentura je poměrně spolehlivá, před květnovými volbani zaregistrovala propad ČSSD, i když ne tak citlivě jako SC&C v krajských průzkumech) ČSSD lehounce ztrácí, ODS stagnuje, kdežto TOP09 zřetelně přibrala. Nečasova nervozita může být pochopitelná, hovoří-li straničtí věštci ODS podobným jazykem. O tři procenta ztratily Věci veřejné - ministři VV prokázali jistou bezradnost, pokud jde o R. Johna, je to přímo zarážející). Ukazuje se, že pouhá originalita věrohodnou politickou stranu nedělá.

Ve vnitrokoaličních sporech se VV snaží dělat smířlivou a vyrovnávající politiku. Nečas ovšem, zdá se, zatím nerozlišuje mezi TOP09 a VV: obojí jsou pro něho něco jako ODA. Přitom, když to srovnáme s volbami v roce 1992, výsledky VV jsou dnes o 50% lepší, TOP09 třikrát lrpší než výsledky zmíněné pastrany. VV se zjevně chce pokusit o středové a zprostředkující stanovisko, je ovšem otázka, zda jim to Nečas vůbec dovolí.

Úterý 31. srpna: premiér Nečas pokračuje ve stmelování koalice podle vzoru modrý kořen. Na poradě českých velvyslanců prohlásil taktně, že „při prosazování vlastních názorů se nesmíme dostat do pozice, že budeme někoho mentorovat nebo pronášet silácká slova neadekvátní naší politické váze.“ To je sice pravda, ale říci to jednou by snad bylo stačilo, jinak to začne vypadat, že pan premiér pronáší silácká slova neadekvátní své politické váze a zároveň chce za každou cenu donutit ministra Schwarzenberga až k pláči.

Ministr zahraničí zatím poskytl rozhovor rakouskému týdeníku Profil (potřebuje si v Rakousku spravit reputaci). Zastal se německého exprezidenta Köhlera v tom, že by se Evropa a jmenovitě Německo neměly stydět přiznat, že mají v Afghánistánu hospodářské zájmy. Možná by bylo ale správnější říci „i hospodářské zájmy“, protože hlavní zájem Západu je, aby se z Afghánistánu nestala nekontrolovatelná základna islámských radikálů, nedefinované území, které může v budoucnu sloužit vyčůraným zemím k okolí jako soubor odpalovacích ramp k jaderným útokům nejdřív na Izrael, pak na Evropu, nakonec i na USA. Pokud jde o xenofobii, prohlásil: „Nenávist k cizincům je odporná vlastnost. Neohrožují nás minarety a mešity, ale vlastní ztráta orientace. Problém není to, že někdo jiný má hodnoty a přesvědčení, ale to, že právě ty jsme ztratili.“ To docela sedí. A stejně mi připadá v dnešní době skoro odvaha, říká-li ministr zahraničí takové země, jako je ČR: „Když sedmdesátník už nepoznává svou čtvrť, protože se tam mluví výhradně srbsky a turecky, je to pochopitelný problém.“ (Já coby sedmdesátník mám takový problém s ruštinou, to, že rusky umím, mi pomáhá jen částečně).

Další zkartáčovaný ministr je Jaromír Drábek (rovněž TOP09 a rovněž na ministerstvu vyrvaném ODS) Nečas se na něm může vyřádit o to lépe, protože vetřelec převzal resort, který před časem ovládal on. Návrhy změn zákoníku práce, které Drábek předložil, považuje premiér za bezzubé, a vůbec, doporučil mu, aby raději převzal to, co on sám v Topolánkově vládě připravil. Doporučil mu to na stránkách Hospodářských novin. Znovu se cítím nucen připomenout premiérova moudrá slova, že „při prosazování vlastních názorů se nesmíme dostat do pozice, že budeme někoho mentorovat nebo pronášet silácká slova neadekvátní naší politické váze“, notabene přitom používat jako hlásnou troubu noviny. Nevím, proč to premiér dělá. Chce se TOP09 zbavit? V každém případě by si zasloužil zlatou medaili poručíka Duba. Topolánek se podobně nechoval. Jistě, je otázka, zda to bylo proto, že si to nemohl dovolit, nebo proto, že byl politicky smířlivější nátury. Ale i kdyby platilo to první, pan Nečas si to nejspíš taky nemůže dovolit, jenom o tom zatím, jak se zdá, neví. (Pro spravedlnost je třeba říci, že v některých konkrétních věcech je Drábkův návrh podivný. Navrhuje např. – mimo zákoník práce – aby se tomu, kdo dá výpověď bez vážného důvodu, zkrátila podpora. Kdo a na základě jakých kritérií rozhodne o tom, co je vážný důvod a co ne?)

„Nechci z armády dělat cizineckou legii“, prohlásil ministr Vondra. Je to ušlechtilý záměr, získal by si nesmrtelnou slávu, kdyby dal dohromady armádu schopnou se aspoň týden bránit nepříteli (do té doby, počítám, by našim spojencům nezbylo nic jiného, než nám přijít na pomoc). V moderní době zatím žádná naše armáda neměla příležitost něco podobného demonstrovat.

Pan prezident poprvé po sedmi letech opět navštíví PS a přednese projev o stavu vlasti. Bude to těsně před volbou ombudsmana. Diskuse k tomu žádná nebude, jak oznámila předsedkyně Němcová, s prezidentem se totiž nediskutuje, prezident se poslouchá. Předpokládám, že to ví i premiér Nečas. Navíc se patrně dočká mohutné podpory a laskavého podrbání za ušisky před nastoupenou jednotkou (že by v tom nebyly přítomny i prvky kartáče si nedovedu představit, pan Nečas je ostrý hoch, a ti se, stejně jako ostří psi, musí pojednávat přísně). Čert Topolánek je mj. i Nečasovou zásluhou pryč a z místnosti vyvanul už i jeho pekelný puch, takže pan prezident nebude riskovat, že by se mu mohlo udělat nevolno. Naopak, svíčkové báby z ODS budou šířit vůni kadidla. Zcela bez souvislosti s předchozí větou cituji, co řekla předsedkyně PS Němcová: „Jsem ráda, že pan prezident Sněmovnu navštíví, protože jsem v minulém volebním období jeho návštěvu postrádala.“ Pokud by snad paní předsedkyně během prezidentova projevu omdlela nadšením nebo jen upadla do extáze, bude to díky jejímu vyvýšenému postavení vidět celý národ.

Mezi vedením ODS a pražskou ODS zuří i nadále latentní studená válka, srovnatelná s tou mezi Rathem a Haškem. Vedení ODS váhá, zda se nejvyšší představitelé strany mají kompromitovat svou účastí na volební kampani pražského zájmového klubu ODS. Ať už tam budou nebo ne, vypadá to tak, že modré Praze už není pomoci. Nějak to v posledních osmnácti letech v Praze přepískli.

Luděk Navara se v MfD věnuje problémům německých hrobů (tj. hrobů zamordovaných německých civilistů a válečných zajatců po konci války porůznu v Čechách). Píše, že policie případy vyšetřovala hned po válce bez politických vlivů. Bodejť, už se psalo o tom, že rozkládající se mrtvoly, nedbale zahrabané mimo hřbitovy, otravovaly zdroje pitné vody. O tom „bez politických vlivů“ si dovolím pochybovat, protože drtivá většina případů byla odložena s odkazem na zákon č. 115/1945 Sb., který jen politický až na půdu. Vznikla dokonce poslanecká komise, jenže, jak uvádí pan Navara, o většině případů se veřejnost nedozvěděla, protože „spisy byly vedeny jako tajné“ (předseda komise, o tom už pan Navara nepíše, byl po únoru pro sichr odsouzen k smrti, nejspíš aby něco nevykecal; naštěstí včas emigroval). Problém podle pana Navary, spočíval v tom, že při vraždění často nešlo o spravedlivou odplatu či o spravedlivé rozhořčení. V civilizovaných zemích se pro „spravedlivou odplatu“ (co to je? Výše zmíněný zákon ji nijak nevymezuje) nebo pro spravedlivé rozhořčení nevraždí ani nepopravuje, takové akci se říká lynč. Ale: přestože se němcožrouti typu Daniela Kaisera zlobí, je dobře, že se o těch věcech zase píše. Problém je jen, jak se o nich píše.

Rakouský ministr obrany se vyjádřil pro zachování tradiční rakouské neutrality a proti možnosti, že by Rakousko vstoupilo do NATO. Připomíná v tom ministra obrany nově vzniklé maďarské republiky po skončení první světové války, který měl údajně prohlásit: nechci už vidět žádného vojáka! Ale was heisst heute Neutralität? Tématu se týká naše dnešní glosa.

Pondělí 30. srpna: premiér Nečas nabídl ministru Kalouskovi kompromis ve věci „povodňové daně“ a Kalousek ho přijal. Zvýšení daně bude podle Nečase „jednorázové, jednoúčelové a přechodné“, zavedené pouze na jeden rok. Mám vtíravý pocit, že povodně, které sužují ČR v míře, jakou za svůj život nepamatuji, už víc než deset let, nejsou jednorázové, jednoúčelové a přechodné (do debat, zda tento fakt znamená změnu klimatu a zda se na ní podílí či nepodílí lidská činnost, se nechci plést, připadají mi ze stran souhlasících i odporujících zideologizované a fanatické, navíc v této věci nejsou zajímavé). Kalousek počítá s tím, že příští rok předloží zákon o daních z příjmů, který změní daňový systém (a kde se může zohlednění povodňových škod nějak schovat). Taky se dá počítat s tím, že premiéra odvrátí od toho, aby byl i nadále praporečníkem nezvyšování daní v souvislosti s povodněmi, až se příští rok Strakova octne pár metrů pod vodou (ale určitě ne dost, protože do premiérovy kanceláře v prvním patře voda stejně nedosáhne).

Ministr Schwarzenberg obvinil premiéra Sarkozyho z rasismu kvůli opatřením vůči romské imigraci z Rumunska, premiér Nečas se francouzského prezidenta zastal a má v této věci pravdu: „Stát má právo požadovat, aby na jeho území cizinci, byť ze zemí EU, buď pracovali, studovali nebo měli dostatek prostředků na obživu.“ Problému se týká naše dnešní glosa. Premiér se ovšem solidarizoval ovšem s ministrem s nesouhlasem, že ke konferenci zahraničních ministrů EU, kterou Sarkozy v té věci v Paříži organizuje, nebylo přizváno Rumunsko, Bulharsko ani ČR (tedy malé země, které imigranty spíše exportují). Jakou má ale skutečnou váhu ta konference?

Ministr Bárta navrhl s odvoláním na švýcarský a finský příklad, aby se výše pokuty za překročení rychlosti na silnici odvozovala od ceny vozidla a od platu provinilce. Narazil hned na protesty z ODS (Nečas: je to nakročení k autoritativnímu státu, Bendl mluví o klasickém populistickém návrhu, který těží z lidské závisti, další kritici o vytváření nerovnosti před zákonem). Na všech těch výtkách něco je, ale chápu ministrův návrh jako výraz jistého zoufalství z neskutečného bordelu, jaký na českých silnicích existuje. Když jedu po Kutnohorské silnici (prakticky až na Vyžlovku se s několika malými výjimkami musí jet padesátkou), připadám si zcela nerovným před zákonem s desítkami bouráků, které mne v dvojnásobné rychlosti předjíždějí. Těžko se zbavit dojmu, že si to mohou dovolit (a není to jen problém peněz, nýbrž i toho, že za opakované přistižení při něčem takovém má správně viník přijít o řidičák). Naplňuje mne to pocitem nerovnosti před zákonem. Nezávidím těm lidem, že jim auta tak jezdí (ostatně i já bych mezi Uhříněvsí a Říčany bez problémů zvládl stoosmdesátku) a chápu, že jet autem se silným motorem nízkou rychlostí je svým způsobem utrpení. Proč se tedy dělají auta s výkonem, který nelze v normálních zemích na normálních silnicích využít? Je to jen nesmyslné pokušení a všechno to dohromady zvyšuje všeobecnou neúctu k zákonu, který přece má nějaký praktický smysl.

Zatím co na Ostravsku se na dálnicích budují přechody pro medvědy a losy, ačkoliv tato zvířata u nás nežijí (viz náš komentář, protože je třeba dálnice zatížit tak říkajíc ekologicky, poradili si ve Velké Británii při stavbě silnic s neexistencí losů a medvědů způsobem v podstatě nenapaditelným: v Jižním Walesu budují mosty pro myši, kterých je tam, jako všude v Evropě, dost. A ekologisté v Bruselu i v celé Evropě si u rubriky Velká Británie mohou udělat plus. Přitom tři mosty stály v přepočtu pouze asi šest milionů Kč. Doufám, že jsou opatřeny solidním a dosti vysokým zábradlím, nevím, jak jsou na tom s myšmi Jižní Walesané, ale kdyby pod mi takovým mostem dvě-tři nepozorné uživatelky přechodu otevřeným oknem auta přistály za krkem, snížila by se moje schopnost řídit vozidlo asi jako po vypití devíti piv.

Podle MfD řídí ministerstvo vnitra fakticky ministr dopravy Bárta, Radek John je prý v čele pouze jako výtvarný objekt. Pokud je tomu opravdu tak, je otázka, zda jde o z nouze ctnost, danou nedostatečnou manažerskou praxí či schopnostmi ministra vnitra, nebo (přinejmenším také) o součást nějakého širšího „manažerského záměru“. V tom případě je obtížné, aby z něho neběhal pozorovateli mráz po zádech, i když jen mlhavě tuší jeho obrysy.

Prozatímní lídr ČSSD Sobotka je pro přímou volbu nového předsedy strany. Je to asi jediný myslitelný způsob, kterým by se případně mohl vydrápat zpátky do funkce Jiří Paroubek. Zvlášť když v březnu příštího roku bude Nečasova vláda už více či méně okoukaná“.

Luboš Palata si pořád mele svou. „Od svého vzniku bylo Slovensko pod tlakem Maďarska a Tisův režim se s Horthyho Budapeští předháněl v tom, kdo bude lepším Hitlerovým spojencem. Opakuji už po několikáté, že je to lež. Maďarští politici měli představu, že se s pomocí Německa napakují a pak ve válce zachovají neutralitu. Nápad to byl zároveň vyčůraný a bláznivý, ale rozhodně se nedá nazvat soutěží o lepší spojenectví s Třetí říší. Válčit s Polskem Maďaři odmítli a polským vojákům, kteří byli zatlačeni na maďarské území, poskytli útočiště, resp. možnost dostat se na Západ. Když Horthy povolil německým jednotkám průchod přes Maďarsko, aby mohly napadnout Srbsko, ministerský předseda Teleki se zastřelil. Do války se sovětským Ruskem byli vmanipulováni německou provokací (samozřejmě jejich problém, měli to předpokládat, ale věrné spojenectví to není), i do války s USA vstoupili pod velkým tlakem (premiér Bárdossy napsal velvyslanci USA v Budapešti nejasný dopis, na jeho dotaz odpověděl nejprve telefonicky, že neznamená vyhlášení války, a teprve po kartáči od Hitlera své stanovisko „změnil“. Je to směšné, nedůstojné, ale není to věrné spojenectví). Někdy od počátku 1943 začali Maďaři tajně vyjednávat se západními spojenci o „přeskočení na druhou stranu“ a Horthy za tím účelem zřídil zvláštní instituci (německá špionáž byla samozřejmě o všem dobře informována). Z toho důvodu Hitler v březnu 1944 Maďarsko vojensky okupoval. Od léta pak Maďaři využili problémů, které měli Němci v Rumunsku a zahájili vyjednávání s Rusy. Na začátku října 1944 podepsali v Moskvě dohodu o tom, že Maďarsko přejde na stranu Spojenců. Když ji Horthy v rádiu vyhlásil, Němci zorganizovali v Budapešti státní převrat, Horthyho svrhli a internovali a dosadili loutkovou a tentokrát už opravdu fašistickou vládu Ference Szálasiho. Část Horthyho blízkých spolupracovníků byla Gestapem zatčena a uvězněna už v březnu 1944 (mj. ministr vnitra, posléze i premiér), další v říjnu. Nepište o tom, člověče, když o tom víte kulové. Jo a mimochodem, ve Vašem sobotním průvodci Košicemi nazýváte vůdce maďarského protihabsburského odboje ze začátku 18. století Františkem II. Rakócim. Nechme stranou Františka, ale příjmením se ten člověk jmenoval (a psal) Rákóczi, což byste snadno zjistil, kdybyste se obtěžoval podívat např. na Wikipedii.

Sobota 28. srpna: Ministr Pospíšil hodlá zrušit tzv. soudce z lidu (nevím, jak se tomu dnes říká, asi přísedící, jsou dva), laiky v soudních talárech, kteří při rozhodování prvoinstančních soudů mohou (teoreticky) přehlasovat předsedu senátu. Má pravdu, je to nepochybně pozůstatek stalinismu (tenkrát profesionálním soudcům zase až tak nevěřili, tak dostali dva prověřené hlídače, a navíc to byl šaškovsky nasimulovaný historický kompromis s porotními soudy). Ministr má v této věci úplně pravdu. Za krajně problematickou považuji úpravu „náhubkového zákona“, která má zajistit beztrestnost novinářů, co zveřejní podloudně získané policejní odposlechy (nepoužité při soudním projednávání případu), „pokud bude otištění ve veřejném zájmu“. Má-li zákon znít takto, je zjevně inspirován zákonem č. 115/1946 Sb., který prohlašuje za beztrestné „jednání směřující ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, i když porušuje stávající zákony. Chystaná úprava jsou sice malá, ale velmi průchodná vrátka k omezování soukromí občanů o k organizování mediálních lynčů. Kdo a podle čeho posoudí, co je „veřejný zájem“?

V Právu se pozastavují nad tím, proč se soudci při protestech proti snižování svých platů odvolávají na ztrátu nezávislosti. Je to tak nesrozumitelné? Slušný plat snižuje zkorumpovatelnost soudců (jistě, není to žádný všelék, ale zejména v naší zemi je ho zapotřebí).

Policisté, hasiči a vojáci budou proti snižování svých platů demonstrovat. Demonstrace jsou srozumitelné (kdo by souhlasil, když mu snižují plat), ještě srozumitelnější je, že šetřit se musí. Vláda bude vystavená dosti velkým zkouškám a bude zajímavé sledovat, jak v nich obstojí, zvlášť když se její předseda pokouší ji sice nechtě, ale zato velmi účinně rozložit. Prohlásil např., že ministr financí Kalousek „občas trochu rychleji mluví, než myslí“, proto si prý tak dobře rozuměl s Nečasovým předchůdcem v čele ODS (Topolánkem). Pan Nečas občas zase budí dojem, že nemyslí, protože to nepotřebuje, není na to zařízen: mozek má totiž na Hradě.

V rozhovoru pro Právo se ministr Drobil vyslovuje proti jednotné povodňové dani s tím, že pak třeba mohou chtít zemědělci 50 Kč za sucho a neúrodu. Problém je v tom, že jak se v posledním desetiletí ukázalo, budou povodně napříště trvalou součástí našeho života, což se o suchu a neúrodě snad ještě říci nedá. Sucho a neúroda proto nejsou na pořadu dne.

Podle dnešní MfD (str. 5A) prezident Medvěděv pozastavil výstavbu důležité dálnice z Moskvy do Prahy. Proboha! O fous jsme unikli budování mostu z východu na západ. Ještě ale není vyhráno, premiér Putin vzdoruje.´

Pavel Kohout (spisovatel) uvádí ve svém článku rovněž v MfD Německý (nynější Havlíčkův) brod jako příklad rozumného soužití české a německé národnosti v minulosti. To je nedorozumění. Německý brod bylo čistě české město (odvolávám se na údaje z Meyers Lexikonu z r. 1904, sčítání bylo provedeno v roce 1900), Němce odtud vyhnal (a město při té příležitosti vypálil) Jan Žižka v roce 1422.

Tamtéž vyšel rozhovor s předsedou ODS Nečasem, který mj. sdělil, že vláda usiluje využít někde na mezinárodní úrovni nejen Topolánka, ale i Paroubka. Naděje na úspěch jsou v případě Paroubka nulové (politicky by ho to zničilo a navíc má jiné plány) a být Topolánkem, taky si s přijetím takové „bratrské pomoci“ trochu počkám, politická sláva slušňáka Nečase může vzít rychlý konec.

Ministr Schwarzenberg obvinil prezidenta Sarkozyho z rasismu, protože deportuje rumunské Romy, kteří pobývají ve Francii, aniž by tam pracovali, zpátky do Rumunska. Jde o to Romy integrovat do společnosti. Problém je v tom, že náležitější a snadnější by mělo být je integrovat do rumunské společnosti než do francouzské. K tomu může Francie jistě výrazně přispět, protože to bude stát mj. spoustu peněz. Až budou dokonale integrováni, přestane být jejich cestování do Francie problém.

Ještě poznámku ke Krakenovi Rathovi (inspiroval mne Ondřej Štindl v dnešních LN). Přezdívku „Kraken“ a úsloví „vypusťme Krakena“ si vymyslili poslanci ČSSD v čele s jejich předsedou Haškem, když bylo za Paroubka zapotřebí dát zahulit vládě. Rath nijak neprotestoval, byl s tou rolí srozuměn, nic jiného ostatně neumí, a vypadalo, že mu to lichotí. Také Hašek a spol. byli v sedmém nebi. Teď se začal Kraken vypouštět sám a pan Hašek je bez sebe. Inu, čím kdo zachází, tím taky schází.

Na závěr se musím tak trochu omluvit za to, co jsem napsal o ukázce z knížky Ladislava Jehličky. V LN mezi tím vyšly dvě pokračování (celé to vyjde v dohledné době v Torstu). To, co pan Jehlička napsal o Masarykovi, považuji i nadále za krajně nespravedlivé. To, co napsal o Kunderovi a o Chartě77 a o disentu, je třeba brát se vší vážností a hodně na tom je. Na autorovi (párkrát jsem s ním mluvil někdy v šedesátých letech) je pozoruhodné, že se k záležitostem po svém propuštění z vězení vyjadřuje s odstupem, kterého člověk, nemající tuhle strašnou zkušenost, není schopný, nebo aspoň není schopný to zformulovat tak pregnantně. Nesdílím sice třeba jeho hodnocení např. Jaroslava Seiferta (jako básníka), ale neodpustím si dva citáty, které sedí, jak říkají naši ministři… no víte jak. Především Charta77: Tak oni si představují, že s nimi někdo povede dialog! Zatímco takhle povídají o dialogu, „moc“ na ně spokojeně sere. A to snad mám být chartista? Ale možná, že to je jen takové malé české chytráctví, že těmi slabomyslnými řečmi o dialogu chtějí vlastně jen naznačit, že stojí na legální půdě a že tedy nemohou či vlastně nemají být zavřeni jen tak. Je to ovšem jen takové malé české chytráctví, za něž čert nedá ani pětník. Jeden takový chytrák se onehdy nabízel při vyšetřování k zavření, načež mu bylo řečeno: „O tom, kdo bude zavřen, a kdo si bude běhat, rozhodujeme my, ne vy.“ To ještě dobrodinec lidstva a lidumil Alexander Bach zavíral podle zásluh. Dnes se nezavírá podle zásluh, ale podle užitkovosti. Je-li to užitečné, zavře se, je-li to užitečné, nechá se běhat. Už v padesátých letech, kdy se tolik zavíralo, se nezavírali lidé podle zásluh, ale jednak proto, že„moc“ potřebovala málo placené a dobře hlídané lidi do uranových dolů, jednak proto, aby si zajistili potenciální, nikoli aktuální nepřátele…A za fruhé Kundera: Kdybychom měli věřit Kunderovi, došli bychom asi k těmto dvěma závěrům: že na člověku – muži jako ženě – je nejdůležitější a nejzávažnější jeho přirození, že největší životní slast je rozkoš. K tomu citát z W. B. Yeatse: „Myslím také, že žádný pravý básník, ať by jeho život byl sebevíce nezřízený, si nikdy neučinil cílem, ani v pouhém svém životě, rozkoš.“ A citát z „necharakterního“ Demla, z jeho Zapomenutého světla, zabaveného roku 1934 pro domnělou nemravnost: „V lásce se přece nejedná o stehno, anebo o zadnici, i kdyby byly sebeušlechtilejší, ba božské, k zulíbání...“Nejpřirozenější vysvětlení pro Kunderu by bylo asi tohle: že to je výlev hnusu, že se tím chce říci lidem: Takhle vypadáte, takovíhle jste... Ale v tom případě to Céline dělal lépe. Napadlo mě, co by asi říkal opěvovaný T. G. Masaryk, kdyby mohl číst Kunderu. Sázím se, že jeho úsudek by se příliš nelišil od mého, pakliže by nebyl ještě pregnantnější.

Pátek 27. srpna: Soudci nesouhlasí se snižováním svých platů. Na tom není nic mimořádného, těch, co by souhlasili se snižováním svých platů, se u nás asi moc nenajde. Zdá se, že šetření ve velkém není věc tak jednoduchá, jak to vypadalo ve volební kampani, každý souhlasí obecně, a nesouhlasí, jakmile se to týká jeho. Soudci jsou ale zvláštní případ, je třeba zajistit jejich nezávislost, a to v zemi s našimi tradicemi a zvyklostmi není zase až tak jednoduché. Vysoké platy samy o sobě to jistě nespraví, ale snižování platů samo o sobě nadělá spoustu škody. Také představa, že soudce je „zaměstnanec“, nebo úředník, mi nepřipadá zrovna správná, soudce je (nebo měl by být) víc. Poslední instance, k níž se může občan odvolat, když všechno ostatní selhalo.

Taky mi není jasné (resp. je mi jasné, ale důvody považuji za nepříliš čisté), proč se různým buzeračním opatřením vůči poslancům přikládá taková váha. Zdá se mi, že poslanec je po antouškovi tím neopovrhovanějším tvorem na zemi, tedy u nás. Nechápu jen, proč je volí. Měli by volby sabotovat.

Místopředsedkyně PS Klasnová prohlašuje, že její strana netrvá striktně na „klouzavém mandátu“, ta změna totiž neznamená žádnou úsporu. Důvodem ale snad není úspora, ale to, aby se ministři mohli věnovat plně svým resortům a nebyli zatěžováni povinnostmi, které mohou plnit nanejvýš formálně.

Taky má pravdu poslanec Benda, když poukazuje na to, že pokuty za neomluvené absence ve Sněmovně by se mohly snadno stát kladivem na opozici: je definováno, jaká absence se dá omluvit a jaká ne? Kdo to rozhodne?

Grémium ČSSD jednomyslně rozhodlo o zastavení vnitřní války mezi znesvářenými křídly (tj. Paroubkem, Rathem a těmi ostatními) ve vedení strany. Spory se nemají vést přes média a má se s nimi počkat až na okresní a krajské konference strany. Pak budou z debat vyloučeny tisk a veřejnost, a jen pod okny jednacích sálů bude slyšet mlaskání facek. Paroubek svou stranu z pozadí úspěšně rozeštvává, zbavit se ho bude obtížné, schopnost něco rozvrátit má jako žádný český politik a David Rath je v takových věcech pomocník k nezaplacení. Bude zajímavé sledovat, jak dlouho přátelům nynější dobrá vůle vydrží. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Mirek Topolánek považuje své politické působení za uzavřenou kapitolu. Řekl to v rozhovoru Mladé frontě Dnes. Nečas chce z něho mít energického diplomata (předpokládám, že nejlépe v Patagonii). Pozoruhodné je, že nové vedení ODS, jemuž dominují „hodní a slušní politici“ typu Nečase a Němcové, zatím velké schopnosti neprokázalo a velké triumfy nesklízí. Způsob, jakým provádí Petr Nečas nechtěnou demontáž koalice, vzbuzuje tichou hrůzu. Tohle by Topolánek nedělal. K tématu se vrátíme.

Slovensko se rozhodlo nepřisět na půjčku Řecku a premiérka Radičová se kvůli tomu setkala v Berlíně s nevrlou reakcí kancléřky Merkelové. Řekl bych, že slovenské stanovisko je správné, nevím, proč by zrovna nejchudší země eurozóny měla sypat euráče do řeckého anihilátoru. Je správné, že ČR v tom Slovensko podpořila, i když ta podpora moc neváží. Rozhodně správnější než třeba podporovat nerozumnou politiku vůči Maďarům a Maďarsku (v tom se snad nová vláda dost umírnila). Jiná otázka (kterou si netroufám rozhodnout, nejsem ekonom) je, zda to náhodou Slovensko se vstupem do eurozóny neuspěchalo.

Petruška Šustrová píše v „Posledním slově“ že prý podle mne příchodem Hermana skončila v ÚSTR „normalizace“. To je nedorozumění, nemyslím si to. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že pan Herman nic nespraví, a tak jsem o tom taky psal. ÚSTR je definitivně znormalizován, povedlo se.

Čtvrtek 26. srpna: v ČSSD zuří vnitrostranický předvolební boj: středočeský krajský velitel Rath odmítl poobědvat s tak odporným individuem, jako je předseda ODS (a předseda vlády) Nečas. Prohlásil, že by se mu mohlo udělat nevolno. Ostatním krajským hejtmanům (značná část z nich patří k civilizovanější části sociálně demokratické věrchušky) se to hrubě nelíbilo. A protože se Rath účastní jednání asociace krajských hejtmanů jen sporadicky, zrušili mu funkci místopředsedy. Je to ovšem jen symbolické gesto. Rath bojuje o své politické přežití, je to jeden z posledních představitelů paroubkismu-zemanismu v ČSSD, a vypadá to, že sebude snažit přežít i za cenu toho, že by odtrhl Středočeský kraj od ČR. Ale i kdyby se mu podařilo jen poškodit ČSSD v předvolební kampani, bude si to moci zaknihovat jako úspěch. ČSSD udělala velkou chybu, že ještě před volbami neupozadili ve straně Paroubka a Ratha. Ale šlo to vůbec? Neštěstím ČSSD nejsou její stranické špičky (je mezi nimi nepochybně dost schopných a slušných lidí), ale, jak to tak vypadá, její členstvo, kterého se vedení příliš bálo, než aby sáhlo k zářijovému sjezdu. Měli by si tedy zvolit členstvo nové, jak kdysi doporučoval Bert Brecht SED.

Senát pokračoval ve volbě ombudsmana druhým pokusem. Anna Šabatová, na níž se původně shodla ČSSD s TOP09, vypadla v prvním kole volby, postupují někdejší ústavní soudce Varvařovský a předseda pražské židovské obce Bányai. To, že je ombudsman. jak se zdá, nezvolitelný, vypovídá něco o užitečnosti této funkce.

Zprávy, že do vedení ÚSTR se vrátí bývalý ředitel Žáček, se ukázaly být neopodstatněné. Vrátí se, ale jako poradce nového ředitele Hermana. Je to trochu lepší, než kdyby tam dělal portýra. Ústav je dokonale znormalizovaný, a vypadá to, že by měl být zrušen. Měl být institucí s ústavním krytím, která se bude moci zabývat případy, na něž se předposrané vědecké instituce kvůli politickým tlakům netroufnou. Ukázalo se, že je proti politickým tlakům zcela bezbranný. Politické tlaky u nás v téhle oblasti fungují jako za totáče (v té nejliberálnější době, za Novotného; stejně to není nic moc; chtěli jsme demokracii, vylezl nám z toho Novotný).

Jednou z nejvlivnějších osobností našeho veřejného života je statkářka Havránková. Prosadila se nikoli tím, že by jí snad někdo volil, ale pouhou vahou svého dobře umístěného pozemkového vlastnictví. Připomíná to doby ranného feudalismu. Teď s ní jednal ministr Bárta. Brzy s ní bude jednat premiér, prezident, a pak možná i předseda VS OSN. Nehodila by se snad ta paní na funkci ombudsmana? Je to v oblasti podnikání (svérázné odvětí podnikání, totiž blokace velkých státních projektů) jakýsi pendant k lidem jako David Rath, Jaromír Dušek nebo Jiří Paroubek. Sláva jí!

Jiří Paroubek prý odmítl křeslo velvyslance ve Vídni, které mu chtěli vyjednat jeho straničtí přátelé (jde o oficiální titul v ČSSD, ne o charakteristiku vztahu). Válka s Rakouskem tedy do budoucna nehrozí. Zato se hodlá postavit do čela boje proti státním maturitám. Získá na svou stranu někdejší vrhače vajíček?

Pokud jde o válku s Rakouskem, převzal iniciativu premiér Nečaas, možná by se byli s Paroubkem vhodně doplňovali. Zahajovat další diskuse mezi státy o Temelínu nebo o Benešových dekretech je podle něho zbytečné. Žádné diskuse s Rakouskem tedy nebudou. Bude válka, naštěstí jen studená: setrvalý nečas v politických vztazích mezi námi a našimi jižními sousedy.

Ještě malá poznámka ke včerejšku: Petr Zídek píše v LN: „Den po svém zvolení do čela Ústavu pro studium totalitních režimů vykládal Daniel Herman kdekomu, že není spojen se žádnou z klik, které v ústavu bojují o moc, že chce spolupracovat s každým a přináší smíření. To byl pátek. V pondělí nastoupil do úřadu a začal ho čistit. Okamžitě uvedl zpět do funkcí věrné druhy bývalého ředitele Pavla Žáčka, Reného Schreiera a Patrika Košického. Vše nasvědčuje tomu, že Herman byl od počátku trojským koněm, skrze nějž skupina kolem Pavla Žáčka a Patrika Bendy znovu ovládne ústav. Řeči o smíření byly jen kouřovou clonou.“ Jednak si myslím, že pan Zídek se vzteká zbytečně, ve skutečnosti vyhrál on a žádná klika Žáček – Benda. Taky bych řekl, že čištění bylo to, co prováděli lidé, s nimiž sympatizuje, a ne nesmělé a polovičaté pokusy o návrat ke statu quo ante. Ale přesto: je velmi příjemné vidět, jak se pan Zídek vzteká.

V LN (v rubrice Horizont) citují z pamětí spisovatele a dlouholetého politického vězně Ladislava Jehličky. Citují z toho, co řekl k Masarykovi. V lecčems (např. v kritice Masarykova pojetí náboženství) má nepochybně pravdu. Jiné jeho výroky mi připadají pořádně ujeté: „Masaryk nám byl protivný jako činže. V tom, jsme se dojemně shodovali s naprostou většinou českého národa, kterému až do 28. října 1918 byl profesor Masaryk – až na nepatrný houfek jeho stoupenců – taktéž protivný jako činže… neodcházel do boje proti Rakousku jako uznávaný vůdce a představitel národa, ale jako outsider, jako politický nýmand, který sice nadělal trochu hluku, ale kterého nikdo nebral vážně.“ Nemyslím si, že by Masaryk byl před rokem 1918 protivný naprosté většině národa, protože většina národa ho vůbec neznala. A nemohu si odpustit poznámku, že tu dávno před Masarykem taky byl jeden, kterého většina národa (tenkrát ne českého) až na nepatrný houfek jeho stoupenců neznala, outsider, politický nýmand, který sice doma nadělal trochu hluku, ale kterého nikdo nebral vážně. Totiž za jeho života nebral vážně. Neuteklo mnoho času a z kamene, který stavitelé odvrhli, se stal kámen úhelný. Mnoho lidí včetně mne (a samozřejmě i pana Jehličky) ho považovalo a považuje za svého Spasitele. Nechci srovnávat Masaryka s Ježíšem, jen na výrazném příkladě předvést, že když za sebou někdo hned neshromáždí zástupy, je pro mnoho současníků outsider a politický nýmand, nemusí to vůbec nic znamenat tak říkajíc pro věčnost (což samozřejmě neznamená, že mnoho nýmandů a politických outsiderů nezůstane nýmandy a politickými outsidery natrvalo). A za druhé, mnoho českých „osobností katolicko-konzervativního ražení“ se do Masaryka a Beneše pustilo s mimořádnou chutí v době druhé republiky. Jistě, kritizovali je i předtím. Ale kopat do někoho, kdo je v tu chvíli už na zemi po knockautu, natož ve velmi nekorektním zápase, je poněkud ohavné. Ještě když jsem studoval na FF UK, dostal se mi do rukou katolický časopis Řád z té doby, a nemohl jsem věřit vlastním očím. Ti lidé byli upřímně přesvědčeni, že poté, co Masarykův a Benešův projekt ztroskotal, je třeba vybudovat nový český stát na katolickém a korporativním základě, něco na způsob Francova Španělska – tj. provést druhou rekatolizaci Čechů, ovšemže s lidskou tváří, Nebyli to žádní stoupenci Hitlera a kolaboranti, ale nad blbostí tohoto nápadu – v době druhé republiky - zůstává rozum stát. Samozřejmě, že se za to nezavírá a že komunisté se na těch lidech hnusně provinili. Ale zároveň je třeba otevřeně konstatovat, že ten projekt byla kolosální hloupost, nadto s amorálními rysy.

Středa 25. srpna: Rýsuje se náhrada za nejvyšší státní zástupkyni Veseckou, která upadla před časem do nemilosti v souvislosti s případem expředsedy KDU-ČSL Čunka. Jako nejvhodnější nástupce paní Vesecké se prý jeví český zástupce v Eurojustu v Haagu Pavel Zeman. Podle Práva se mj. „díky dlouhodobému pobytu v zahraničí vyhnul všem kontroverzním a kritizovaným kauzám v Česku“. Má tedy slušné alibi, což je v našem veřejném životě výhoda k nezaplacení. (Namouduši nemám nic proti panu Zemanovi, jen to zdůvodnění mi připadá zároveň pro naše poměry výmluvné a velmi srandovní).

Pražská organizace ODS vzbuzuje ve vedení vlastní strany podobnou hrůzu jako Táborité po Čechách i v okolí. Poté, co se rozhodli postavit si do čela zpěváka a hokejového brankáře (kdo nemá dobré vůle na rozdávání, neubrání se velmi zlomyslným podezřením) zdá se, že špičky strany se nehodlají osobně zúčastnit na předvolební kampani nejsilnější krajské organizace strany, která si před červnovými volbami zajistila slušné zastoupení v PS. Kdysi se uvažovalo o tom, že by mezi ODS a KDU-ČSL mohla vzniknout unie podobná té mezi CDU a CSU. Třeba se ODS dopracuje k něčemu podobnému se svou pražskou organizací (bylo by to po technické, formální otázce tomu německému řešení podobnější). Zdá se, že povolební koalice, ale zároveň ODS v té podobě, jak bude vypadat po komunálních a senátních volbách, bude něco jako dobře namíchaná třaskavina (roste mj. napětí mezi vedoucími představiteli ODS, čističi hradních klik, a místopředsedou TOP09 Kalouskem). Ve volební brožuře ODS se píše: „Jsme strana zavedená, a to znamená spolehlivá, čitelná - jiná by v politickém boji nepřežila. Opakem jsou strany na jedno použití, vytvořené ad hoc jako marketingový projekt kolem jediného tématu, pravé lapačky na protestní hlasy. Politické hřbitovy jsou plné takových nablýskaných, leč neživotaschopných projektů.“ Moc bych se na místě ODS nekasal, každý jednou umře, i každá strana na několik použití, zdá se, že ODS svá možná použití už tak nějak vyčerpala a začíná projevovat jisté rysy senility. K problému se ještě vrátíme.

Organizátora teroristického útoku v moskevském metru Vagabova, kterého zastřelily ruské bezpečnostní jednotky, se úředně zřekla jeho matka a bude pohřben v bezejmenném hrobě. Jakkoli považuju to, co ten člověk spáchal, za mimořádně ohavnou masovou vraždu, je mi to celé tak nějak rusky podezřelé. Člověk se musí chtě nechtě bránit podezření, zda matku bylo před jejím rozhodnutím nutno mučit (matky se ne západ od Ruska většinou svých dětí jen tak nezříkávají). Taky hrob si snad zaslouží každý, a tedy i masový vrah. Bojí se snad ruské orgány, že ve své činnosti bude jinak pokračovat i po smrti?

Daniel Kaiser uveřejnil v Lidových novinách pozoruhodný článek na aktuální a oblíbené téma německé hroby, osudy německé menšiny a domácí přisluhovači sudetoněmeckého ladsmanšaftu. K textu se rozhodně vrátíme, zaslouží si to.

Úterý 24. srpna: V ČSSD zuří vnitřní boj, v první řadě proti Davidu Rathovi a o Davida Ratha. Je to na jednu stranu pochopitelné, na druhou je poněkud zvláštní ho pořádat vlastně před volbami. Nevede se právě v rukavičkách. Byla ČSSD po volbách tak tichá, protože se rozhodla polepšit, nebo byla jen prostě grogy a teď se probírá k životu? (Důvody, které ji vedou k tomu, aby pana Ratha upozadila, jsou mi jinak docela srozumitelné). Tématu se týká naše dnešní glosa.

Nový ředitel ÚSTR Herman uvažuje o návratu Žáčkových lidí do ústavu a o návratu Ladislava Bukovszkého do funkce ředitele Archivu bezpečnostních složek. To druhé by stálo za pozornost, znamená aspoň dílčí návrat do stavu před „normalizací“. Vyletěli však i další lidé a je krajně problematické kát se např. za případ Kundera (jak to Herman udělal), protože jde o zásadní věc: smí se otvírat případy, v nichž figuruje celebrita, i když k tomu celebrita nedala souhlas?

Jakýsi farář z Lille se modlil, aby prezident Sarkozy dostal infarkt, protože nejedná pěkně s Romy. Pak to upřesnil, že si přitom nepřeje jeho smrt. To nic nemění na tom, že by měl být násilně konvertován k islámu. (Podotýkám, že mi francouzský prezident jde příšerně na nervy, mj. i způsobem, jak se v době českého předsednictví EU nepřímo a z indolence motal do české vládní krize.)

Ke dvěma konfliktům v koalici (o státního tajemníka pro evropské záležitosti a o „povodňovou daň“) přibyl třetí. Premiér Nečas zaskočil ministra práce a sociálních věcí Drábka, když po schůzce s odbory veřejně oznámil, že platnost nového zákoníku práce se zřejmě odloží z počátku ledna na pozdější dobu. Zdá se, že premiér si zasedl na TOP09. Plánuje snad do budoucna velkou koalici s ČSSD? bylo by to v duchu hradní politiky. A znamenalo by to porakouštění ČR.

Ondřej Štindl kritizuje v LN (po právu) Jana Zahradila (totiž jeho text na blogu aktuálně.cz o vraždě sudetských Němců na Jihlavsku), a zejména to, že se Zahradil vydává v té věci za osamělého bojovníka proti většinovému názoru. A uzavírá: „Ta potřeba vnímat sebe sama prakticky za všech okolností jako osamělého bojovníka v nepřátelském světě, již s panem poslancem sdílí mnozí autoři všech možných přesvědčení, ale cosi vypovídá. Možná o fragmentarizaci naší společnosti. Možná o našem narcismu.“ Je pravda, že se spolu ve velké většině věcí shodneme, jinak by se v téhle společnosti nedalo žít a přestala by jako společnost fungovat. O věcech, v nichž se shodneme, se ovšem nemusí psát, je to zbytečné, protože se shodneme. Psát má smysl o té menšině případů, kde se neshodneme, jinak se ve společnosti neudrží ani ten základní konsensus. A vyvstává otázka, nakolik je ta fragmentarizace jen zdánlivá a ten dojem z narcisismu vina těch, kteří o těch věcech píší (o jiných psát smysl nemá) a působí na své bližní někdy jako exhibicionisté, nebo vina lidí, kteří by rádi zachovali konsensus tím, že se o choulostivých věcech vůbec nebude mluvit, a prezentují ty první jako exhibicionisty. Není to asi lehké posoudit.

Pondělí 23. srpna: v Právu jsem si přečetl, že učitelé si nezaslouží vyšší mzdy, protože mají prázdniny a učí jen pět hodin denně. Tvrdí to naši pracující. Představa o učitelské práci mi připadá hnutá. Na hodiny se učitel potřebuje připravovat. K čemu je mu dobrý čas navíc (i kdyby to byly celé prázdniny)? Mají si přivydělávat nádenickou prací? Sehnat nějaký trochu odpovídající „melouch“ nebo přivydělat si, není dnes jen tak. Mám zkušenost z oblasti jen podobné, deset let jsem učil na vysoké škole. Jako asistent jsem měl nakonec ( v roce 2002) něco přes 13 tisíc Kč. Protože jsem si přivydělával publicistikou, byl jsem za vodou, ale bylo to, upřímně řečeno, nakonec na úkor mé odborné práce. Navíc učitelská práce v některých typech škol (ne na VŠ, ovšem) se svou náročností blíží práci chovatelů v ZOO, v lepším případě v pavilonu opic, v horším v pavilonu krokodýlů. Bylo tomu tak už za mého dětství (tehdy jsem stál tak říkajíc na druhé straně barikády), dnes je to ještě horší, aspoň soudě podle toho, co si člověk přečte v novinách. Nechci tu řešit otázku, zda a kolik by měli dostat učitelé přidáno, jen upozornit, že o náročnosti té práce nemá spousta lidí obec představu.

Premiér Nečas se dostal do konfliktu s ministrem financí ohledně „povodňového“ snížení slevy daně z příjmu fyzických osob. Nejdřív ji Kalouskovi požehnal, teď je zásadně proti. Premiér teď usiluje o zřízení státního tajemníka pro evropské záležitosti (o tom jsme už psali). Zdá se, že strana chce touto cestou korigovat ústupky, které musela udělat během koaličního vyjednávání o obsazení ministerstev. V ČSSD se zase rozhořel boj mezi nynějším prozatímním vedením a hejtmanem Rathem coby hlavním spojencem Jiřího Paroubka. ČSSD nedokázala okamžitě a pohotově využít Paroubkovy porážky a co nejdřív a co nejvíc omezit jeho vliv ve straně. Jsou na tom jako Špidla po volebním vítězství v roce 2023, jenže oni na rozdíl od něj nevyhráli ani tu slabou jednohlasou většinu. Tématu se týká naše dnešní glosa.

Další věc, která stojí na politické scéně za zmínku, je neuvěřitelné břídilství pražské ODS. Stará parta zjevně hledá někoho, kohoo před sebe nastrčí, aby mohla aspoň zčásti pokračovat. Problém je, že ostatní účastníci politické hry s nimi nechtějí mít nic společného a ODS zůstane v opozici, protože o 54% si může nechat pouze zdát. Původně působila jako beranidlo na Topolánka (Bém v tom nebyl příliš úspěšný, ale pražská ODS jako celek ano). Nečas si s ní nedokázal poradit. Porážka v Praze bude mít i symbolickou váhu. Nemají tu nikoho, koho by mohli veřejnosti prezentovat jako novou tvář, musí si hledat politické bílé koně. Rozdělení Prahy na volební obvody je v nejlepším případě naprosto nekorektní a bude-li se paní Černochová v kampani opět chvástat, jak to vpálila Topolánkovi, díru do světa tím neudělá.

Zdeněk Koudelka se v Právu dostal opět k sudetoněmeckému tématu, což je i tentokrát dosti neblahé. De facto omlouvá zákon č. 115_1946 Sb., tzv. amnestijní, a používá bez jakékoli poznámky pojem „spravedlivé odplaty“ (jeho redakční kolega Uhl přitom před pár dny upozornil, že žádná odplata není spravedlivá). Jak se tedy má stanovit, která odplata je spravedlivá a která ne. Žádná není.

Petr Uhl tamtéž píše (v kritice projevu předsedy Senátu Sobotky k 21. srpnu), že ještě dlouho po ruské invazi byla u nás větší svoboda slova než před srpnem 1968. To je podle mého názoru nadsazené, cenzura se zhroutila sama od sebe, pokud se pamatuji, někdy v březnu 1968. Je však pravda, že např. pokud jde o tisk SČSS, a zejména o měsíčníky, byla ta svoboda zhruba stejná až do té doby, co se na začátku léta probudil k životu Ústav pro tisk a informace a začal zakazovat jedno periodikum za druhé (v denících a v elektronických médiích to možná bylo jinak). Pak už to šlo ráz na ráz. Pokud pan Uhl mluví o „socialistické povaze emancipačního úsilí“ od roku 1956, bylo neseno mindráky stalinistů s lidskou tváří. Iluzemi a neschopností přiznat si a jasně pojmenovat, na čem před tím spolupracovali. Také proto skončilo potupnou porážkou.

Redaktorce Rokosové z MfD se stýská po chmelových brigádách z doby bolševismu: „Nedivím se, sedět celý den v chmelnici, povídat si s kamarády a zpívat si, večer se bavit a navazovat nové známosti, to by se mi taky líbilo.“ Na rozdíl od ní jsem se brigád v letech 1954-6 nedobrovolně účastníl. Byla to ohavná buzerace. Makalo se od vidíš do nevidíš, včetně nedělí, volný čas nebyl prakticky žádný. Práce nebyla namáhavá, ale nemístně otravná a psychicky mučivá, dělat ji tak dlouho v jednom kuse bylo nesmírně stresující, takže člověk byl večer úplně hotový. Druhý a třetí den vám od chmelového pylu zčernaly ruce, nedalo se to umýt a bylo to odporně hořké. Když jste do takových rukou vzali housku, nedala se prakticky žrát. Pravda, při práci se dalo žvanit, ale to vás přejde hned třetí den - a protože jsem měl tu smůlu, že jsem brigádu absolvoval s jedním budoucím slavným polistopadovým politikem, kterému jela huba jako šlejfíř, měl jsem po čtyřech dnech těžko překonávanou chuť vraždit. Když jsem pak v r. 1957,už na VŠ, jel na prázdninovou brigádu na sena, připadal jsem si jako v ráji: dělalo se osm a půl hodiny, neděle byly volné, šlo o skutečnou pořádnou makačku (to je prosím strašná úleva). Každý den po půl čtvrté bylo opravdové volno. Z těchto důvodů film Starci na chmelu nenávidím, ač jsem viděl jen kousíčky, považuju ho za odpornou lživou napomádovanou prasárnu a nikdy bych na něj nešel. Dal bych přednost nějakému filmu o práci otroků na amerických bavlníkových plantážích v první polovině devatenáctého století.

Pavel Žáček se asi vrátí do ÚSTR coby „první místopředseda“. Takový kompromis jen požehná změny provedené v ústavu normalizátory, včetně odvolání jeho samotného. Je to kompromis k ničemu: normalizovaní zůstanou normalizovanými, jen o trochu méně, a normalizátoři stejně nebudou spokojeni (viz rozhovor Petra Zídka s Danielem Hermanem v LN z 14. srpna). Vlk se nenažral a z kozy zůstaly, podle oblíbené písně Vladimíra Ilijiče Lenina, jen růžky a nožky. K tématu se vrátíme.

Luboš Palata si pochvaluje, nakolik byla Masarykova první republika i její následovníci (Beneš po válce?) tolerantním a otevřeným státem. Říká ovšem „po většinu existence“, pro každý případ. Češi a Slováci ani v roce 1918, ani v roce 1945 ani nevyvraždili Maďary ani nevyvraždili, ani nevyhnali (jenom trochu, protože jim to nedovolili ani Rusové, bd). Prezident Sólyom směl tentokrát do Komárna (už není prezidentem) k soše sv. Štěpána. Dokonce snad 21. srpna (tedy den po svátku sv. Štěpána, hlavního státního svátku Maďarska. Pan Fico, normalizační komunista, mluvil loni o tom, že to bylo ve výročí invaze „vojsk Varšavské smlouvy“ do „ČSSR“.Představte si, že by Klaus odjel na 28. října třeba do Chorvatska). Nepochybuji, že nynější slovenská vláda má lepší úmysly než Fico (i když z toho, co se zatím stalo, nelze nic dalekosáhlého vyvozovat). „Snad to pochopí i maďarský premiér Viktor Orbán a konečně udělá i on nějaké vstřícné kroky,“ píše Luboš Palata. Já zase doufám, že to pochopí i Palata a přestane s takovými hloupými řečmi.