Pondělí 8. února: volby na Ukrajině vyhrál sice těsně, ale přitom dostatečně přesvědčivě Janukovyč. Obávám se, že tato zásadní politická událost se u nás podceňuje. Oranžová revoluce skončila v písku, Rusové kdysi dobře věděli, proč k Ukrajině pokrytecky připojili oblasti čistě ruské nebo násilně rusifikované. Pochybuji, že bude v silách ukrajinské opozice (existuje-li něco takového v pravém slova smyslu) tuto situaci někdy v budoucnu zvrátit. Bohužel to vypadá, že Ukrajinci svůj boj za nezávislost prohráli a Rusové velmi, velmi výrazně posílili svou mocenskou pozici. A most mezi Západem a Východem, který hodlají budovat Fico s Paroubkem, má konečně kam vést.

Martin Bursík bude kandidovat za zelené na Ústecku. V programu má mimo jiné kritiku nynějšího předsedy Lišky. Politika pana Lišky mi není vůbec blízká, ale protiliškovské tažení pana Bursíka nepovede k ničemu jinému než k tomu, že Liška ztratí, ale Bursík nic nezíská. Proč to proboha dělá?

V rámci české advokacie panuje svobodná a nezávazná diskuse. Jejím tématem je momentálně kvalita mužné pýchy poslance Křečka. Křeček tradičně zastupuje nájemníky, jeho oponentka Klára Veselá Samková majitele domů. Věcně bych byl nejspíš v mnoha věcech na straně mé bývalé kolegyně z FS, pokud jde o kopání do varlat pana Křečka, zmocňují se mne rozpaky. Jednak si nejsem jistý, zda náhodou nejde o tzv. sexismus naruby (nebo něco takového snad neexistuje?), jednak bych řekl, že advokátů je třeba se bát. Mají se jich bát jejich oponenti, nebo i jejich klienti?

V MfD propukl naplno tzv. „syndrom Penguin“. Zasvěcení vědí, že jde o chorobu, která pudí v situaci, v níž si politici očividně nevědí rad, pracovníky PR agentur, převlečených tentokrát za novináře, vypracovat za politické indolenty program úspor. Navrhuje se jim to snadno, nejsou vázáni žádnou odpovědností. Ministr Janota jejich úsilí okomentoval, může si to dovolit, je úřednický ministr, nikomu neodpovídá a bohužel taky toho moc nedokáže prosadit. Zatím nejzhoubnější pandemie syndromu Penguin proběhla v souvislosti s volbami 1996 a vyústila v situaci, kdy nikdo nebyl schopen utvořit vládu. Dnes to vypadá podstatně líp, vládu vytvoří Paroubek s podporou napříč KSČM. Z konktétních návrhů penguinců mne zaujal jeden: totiž zavedení daně z tloušťky (rozuměj zvýšit DPH u sladkých a tučných jídel, vedoucích k obezitě, tedy čokolády, cukrovinek či limonád). Připadá mi plošný a nespravedlivý a doufám, že ČSSD se mu rozhodně opře. Zdaněna by měla být přímou daní nadbytečná kila žravých občanů (je totiž známo, že jsou mezi námi šťastlivci, kteří si mohou dávat do trumpety, aniž by se to projevilo na jejich váze, a jiní, kteří se živí salátem a jogurty a stejně přibírají). Budujme zdanění na základě osobní zodpovědnosti! Progresivně zdaněna by měla být i kremace, totiž kremace tlusťochů. Zákon by mohl projít parlamentem, kdyby byl doplněn dovětkem: Jiří Paroubek se zasloužil o stát a proto dani z tloušťky nepodléhá (nebo obecněji: ze zdanění tloušťky je vyňat prezident republiky, protože stejně už jiného než Paroubka mít nebudeme).

Radek John je podle jakéhosi průzkumu veřejného mínění nejpopulárnější český politik. Jak by ne, když pronáší zásadní soudy tohoto typu: „Zloději (politici) potřebují tmu, aby se na jejich podvody nevidělo. .. Jsou to jenom hajzlové, kteří potřebují šachovat s veřejnými penězi.“ (Cituji dle MfD). Šťastný to člověk! A jak čestný! Komu by se to nelíbilo. Snad proto, ač zatím ještě nic neudělal, je už nejpopulárnější. A co teprve, až se do toho obuje. Popularita malých stran má ale i svou vážnou stránku. Znamená rozbití politického systému, jaký se vytvořil v roce 1993 a jehož osou se staly ODS a ČSSD. Důsledkem hemžení malých středopravých stran bude, že zbude jen jedno silné uskupení, ČSSD s KSČM v zádech. Ostatní strany postupně klesnou do bezvýznamna. To je ruský model. Možná že se nakonec dožijeme toho, že tu bude, jako v Putinově říši, jen jedna opozice, která by stála za slovo: KSČM.

V Tatrách se na jakémsi lyžařském turnaji sešly české lobbyistické a podnikatelské špičky. Jaká drzost! Ti lidé by měli, aby si odpykali své minulé, přítomné i budoucí hříchy, zavřeni do něčeho jako jsou kláštery (samozřejmě bez pověrčivého šíření víry v Boha), aby se jim zabránilo se scházet a kout špinavé pikle. Celibát by měl být povinný, bez něho se situace stává nepřehlednou. Český člověk vyniká v Evropě a možná i ve světě jednou základní vlastností: strkat nos úplně do všeho, do čeho se nos technicky strčit dá. A to i tam, kam se sice nos strčit dá, ale nemá.

Podle šéfa NATO Rasmussena by se aliance měla proměnit na fórum. Sice by se i nadále starala o naši společnou obranu, ale zároveň by vedla intenzivní dialog s Ruskem, aby ho přesvědčila, že NATO je něco nového, co není proti Rusku, a že se nás chudáci Rusové nemusí bát. Cestou by měly být společné konzultace o celosvětových bezpečnostních otázkách. Přesvědčme je, že to s nimi myslíme dobře! Problém je jen, že Rusko je něco starého, co proti NATO je. Člověk se těžko brání dojmu, že malé postkomunistické země na východě Evropy se octly v rukou nebezpečných šílenců. Je to projev idealismu, vychcanosti nebo obojího?

Ekonomický expert ČSSD Mládek si pustil ústa na špacír a prohlásil, že o reálných škrtech v rozpočtu se politické strany včetně ČSSD začnou bavit až po volbách. Prohlášení to je nepochyně pravdivé, ale zároveň taky zbytečné, každý to ví. ČSSD zuřivě protestuje, je to jen soukromý názor pana Mládka. (Oficiálním názorem se to stane až po volbách).

Neděle 7. února Vážení čtenáři, prosím omluvte (prozatím) skromnější podobu nového čísla Událostí. Jsem marod a přitom mám ještě jakousi nutnou práci. Předpokládám, že se to během pár dní spraví (na chřipku to nevypadá). Bohumil Doležal

Sobota 6. února: prezident Klaus určil, jak byl už předem ohlásil, termín voleb na pátek 28. as sobotu 29. května. V podstatě je to už fuk. Sice se dá říci „zaplať pán Bůh za každý den, o nějž bude faktické vládnutí toho plesu upírů, kterému se říká PS ČR kratší (formálně budou vládnout tak jako tak do 3. června), ale na druhé straně čtrnáct dní sem nebo tam už nic podstatného nezmění. Řekl bych, že to nejhorší už se stalo a odestát se nemůže.

Jinak to vypadá, že ODS dělá ze všech sil svou minulou politiku. Vyšla vstříc zeleným s horním zákonem, ačkoli není jasné a) dostanou-li se zelení vůbec do parlamentu, a b) bude-li předseda Liška ve své politice podobnější Bursíkovi nebo Hovorkovi. Praha drží všemi silami svou vlajkovou loď, starostu Prahy 5 Milana Jančíka. Je to projev obdivuhodné statečnosti tváří v tvář mohutnému útesu: náměstek primátora Richter pochybuje o tom, že by po odstavení Jančíka začaly preference ODS v Praze růst. Pan Richtr je náročný člověk - skromnějšímu by stačilo, kdyby aspoň přestaly klesat. Přes to, čím nás už rok krmí klausovská lobby v novinách, je teď zjevné, že skutečným hrobařem ODS není Topolánek, ale Pavel Bém. Udělal to schválně a po dohodě s Klausem, aby oslabenou stranu mohli opět převzít? To by bylo od Béma ušlechtilé, pomohl by svému pánovi tím, že by plánovitě spáchal harakiri. Protože na podobnou věrnost až za hrob nevypadá, je pravděpodobnější, že jde o organizovanou indolenci.

Kardinál Vlk prohlásil, že léčení chorob české společnosti je třeba začít shodou v tom, že duchovní hodnoty jsou nutné pro její život a perspektivní rozvoj, a že žádná česká politická strana podobný bod v programu nemá. Proti tomu se ohradil předseda KDU-ČSL Svoboda, takto v oboru politiky puncovaný křesťan. Oni jsou ti jediní (a Vlk by je měl podporovat, to už tam ale přímo řečeno není). Pokud se kardinál nepolepší, hrozí mu nejspíš, že ho předseda KDU-ČSL uvrhne do klatby.

Sociálně demokratický expert na ekonomiku Jan Mládek označil předsedu ODS Topolánka za „bývalého lampasáka“. Je zajímavé, jak rychle si celý Paroubkův braintrust osvojil tezi, že základem politiky je hulvátství. Topolánek studoval na vojenském gymnáziu, ale pak odešel na civilní vysokou školu a vykonával civilní povolání. Zato pan Mládek (pramen: Wikipedie) vstoupil v r. 1986 do KSČ (nepochybně jednak z mladistvé naivity, bylo mu tehdy pouhých 26 let, tedy typický teenager, a kromě toho si potřeboval budovat postavení, aby se v budoucnu mohl stát ekonomickým expertem ČSSD). Vyjádření pana Mládka je typickou řečí o provaze v domě oběšencově.

Prezident Medvěděv prohlásil: Rusko si vyhrazuje právo použít jadernou zbraň v odpovědi na použití jaderných či jiných typů zbraní hromadného ničení proti němu a jeho spojencům, jakož i v případě napadení Ruska konvenčními zbraněmi, pokud by byla ohrožena sama existence státu.“ To je hezky a diplomaticky řečeno, z dějin známe případy, kdy se na „ohrožení samé existence státu“ reagovalo v rámci tehdejších technických možností s podobnou razancí (případ Gliwice 1939). Vzhledem k ruským tradicím je třeba mít na paměti, že nepřítel, na nějž Rusko odhodlaně a vší silou udeří (něco jiného je, když je opravdu záludně přepadeno!), musí být minimálně desetkrát slabší než ono. Čili, poučení je: nebýt desetkrát slabší než Rusko. Klaus svou politikou emancipace od „socialistického Bruselu“ a Paroubek „politikou mnoha azimutů“ (všechny míří shodou okolností do mědvědí mordy) se bohužel nepoučili. Medvěděv taky jmenoval dvě věci, které jsou pro Rusko, pokud se hodně rozzlobí a nepřítel bude desetkrát slabší, casus beli: přijetí Ukrajiny a/nebo Gruzie do NATO a výstavba amerického protiraketového štítu v Evropě. To je mimořádně poučné.

Pátek 5. února: Paní Alžběta Petzoldová prohrála další ze soudních sporů o dědictví po Adolfu Schwarzenbergovi. Schwarzenbergův majetek byl zkonfiskován zvláštním zákonem (Benešovy dekrety se na to jaksi nehodily). Podle zákona se knížeti konfiskoval zemědělský a živnostenský majetek, nynější spor byl o pozemky na Hradčanech, které tuto povahu nemají (soud takový argument ovšem neuznal). Loni označil Krajský soud v Českých Budějovicích za jediného dědice Adolfa Schwarzenberga nynějšího předsedu TOP09 Karla Schwarzenberga. Vzhledem k celkově ohavné a právně problematické povaze zákona 143/1947 Sb. (Je to jakýsi zrcadlový obraz našeho nového zákona „Prezident Beneš se zasloužil o stát“) i vzhledem ke své byť třeba nechtěné účasti na případu by se k tomu snad měl předseda TOP09 nějak vyjádřit. Žalující strana se také obrátila na ústavní soud s poukazem, že zákon je neústavní, ÚS ji odmítl s tím, že tehdy (v r. 1947) platila formálně prvorepublikánská ústava, která už není součástí platného právního řádu a tudíž je zbytečné zkoumat, zda s ní je zákon v souladu. To aspoň tvrdí v Právu. Učinil-li to ÚS, zůstává nad jeho zdůvodněním rozum stát. Za prvé, každý ví, že ústava z r. 1920 po roce 1945 platila formálně, ale prakticky byla na každém kroku porušována. A za druhé, to, že zákony z let 45-8 byly případně protiústavní, nemění nic na jejich platnosti, má být v podstatě OK. Je velmi těžké cítit se bezpečně v zemi, kde Ústavní soud činí bez rozpaků takové závěry.

MfD (celostátní vydání) přinesla zprávu o sporu kolem pomníku zavražděným sudetským Němcům v Novém Boru (ovšem poté, co o aféře zevrubně informoval německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung). Překlad článku jsme přetiskli v Událostech včetně odkazu na články, které tu k případu vyšly v minulosti. A k věci se taky ještě vrátíme.

Čtvrtek 4. února: Martin Bursík obvinil premiéra Fischera, že jde na ruku společnosti Czech Coal, pokud jde o prolomení limitů těžby uhlí v severozápadních Čechách. Nato představitelé Czech Coal (mj. Jan Dobrovský, přítel Fischerova hlavního poradce Mlynáře), obvinili Bursíka, že v minulosti radil ministerstvu životního prostředí, jaskm udržet limity těžby uhlí v oblasti, ale zároveň firmě Czech Coal, jak tytéž limity nejlépe a bez zbytečných skandálů a konfliktů s lobbyisty zastupujícími veřejnost prolomit. Informace Bursíka kompromituje, bylo by ji třeba doložit něčím víc než je tvrzení jednoho nebo dvou lidí, nejlíp něčím na papíře s Bursíkovým podpisem. Do té doby to bude o stupínek víc než pomluva. Navíc já osobně si dovedu představit horší nemravnosti než usilovat o prolomení limitů těžby uhlí (stejně se to jednou bude muset udělat, jinak budeme čím dál tím větším vazalem ruské energetiky). Legrační by mi připadalo jen to, kdyby metodu, jak to učinit s co nejmenším hřmotem, vymýšlel puncovaný ekolog. A dále si nemohu odpustit poznámku, že území, o něž jde, bylo v minulosti z drtivé většiny obydleno Němci. Teď odplata za okradení a vyhnání původního obyvatelstva dopadá na další generace, které už formálně vzato za nic nemohou.

Podle agentury SANEP, které se zjevně vymanila z osidel formální internetové spravedlnosti a provádí už průzkumy konečně z hlediska vyššího principu mravního, tj. co si kdo zaslouží, by volby vyhrála ČSSD s 33,1% (zisk 5,6). Druhá ODS má 24,1% a zisk 1,1, třetí je TOP09 13,4 se zanedbatelným ziskem. Komunisté mají 12,8 (+1,8), lidovci 5%, a věci veřejné 5,1 (zde se zjevně vyšší princip mravní uplatnil nejsilněji). Pokud se ovšem VV nedej Bůh skutečně dostanou do parlamentu, bude to výrazný signál rozvratu středopravé části politického spektra, který ČR výrazně přiblíží Slovensku.

A ještě poznámka k problému jednotky ČEZ, jejíž úlohou, pokud tomu dobře rozumím, není snad v první řadě vydírat nešťasné ubožáky, kteří proud tak říkajíc mimo evidenci bohatému ČEZu brali a sobě chudým dávali (tzv. poctivá loupežničina), ale vůbec odhalovat, kdo a jak tuto formu sociální spravedlnosti provozuje. Problém je v národě s tak vyvinutým sociálním cítěním, jako je ten český, velmi citlivý. Zlodějům se musí dostat všech dostupných právních záruk! Nějak mi to souzní s tím, že kdekterý ožralý hajzl si může dovolit zmlátit personál sanitky a lékaře, kterého předtím on nebo jeho kamarádi mystifikovali, že je třeba pomoci umírajícímu, a ještě jim ukrást ze sanitky navigaci. Tam, kde jde o aktivity sociálně slabých vrstev obyvatelstva, je i tyto věci třeba posuzovat citlivě. Kdo je sociálně aspoň středně silný, nějakou tu do zubů přece unese. Vždyť bohatství je hřích, to jediné nějak našim spoluobčanům uvízlo v paměti z Evangelií. Jenže je to lehká dezinterpretace, asi stejná, jako když někdo vydává za podstatu křesťanství desatero.

V LN odhalili další poklesek Topolánkovy vlády. Její členové si ponechali ještě tři měsíce po svržení právo používat služební automobily a zároveň pobírali cestovné. To, až se do čela ODS vrátí zase Václav Klaus, určitě nebude. Je pozoruhodné, že na vystřídání dnešní korupční nomenklatury tu máme hned dvě sorty blanických rytířů: Klause a jeho gardu z Hradu a podhradí, a Miloše Zemana a jeho veterány. Mezi oběma tábory panují idylické vztahy. Pokud by se opravdu zase prokousali k moci (čemuž nevěřím, i kdyby se Klausova tisková lobby snažila co nejvíce), začala by se ČR podobat jakési miniatuře SSSR za Černěnka – s tou podstatnou inovací, že my bychom měli Černěnky hned dva.

Středa 3. února: Václav Klaus v rámci tažení proti „falešnému poplachu“ ohledně prasečí chřipky ironizuje hlavního hygienika Víta, který právě tou chřipkou onemocněl. Vít ovšem měl být podle vlastního vysvětlení a rozhodnutí vlády očkován, stejně jako všichni lidé důležití pro chod státu, až po chronicky nemocných a zdravotnících, kteří s nakaženými přicházejí do bezprostředního styku. Nemohl tedy jít příkladem vstříc, jak špičkuje Klaus.

O knize historičkY Heimannové „Československo, stát který selhal“ vyšla už v příloze LN Orientace recenze Evy Hahnové (posuzuje ji po svém zvyku z českého nacionalistického hlediska). Podobně vyznívá i dnešní informace v Právu (jde prý o „přepisování dějin“, to je argument, který používají čeští šovinisté, když jsou s argumenty v koncích). Uvádí kritické hlasy z The Economist a Financial Times. Bylo by pozoruhodné sehnat informaci zevrubnější než je to, co vyšlo v Orientaci, a od osoby důvěryhodnější, než je Eva Hahnová. Ostatně kritický ohlas na recenzi Hahnové (skrovného rozsahu) se objevil i v LN. Kritika může být do značné míry oprávněná, to se ovšem dá zjistit jen na základě podrobné a seriozní informace. Bylo by jí zapotřebí. (Mně bohužel chybí čas, a ke své hanbě musím přiznat, že i jazykové dispozice).

V MfD věnují dnes velkou pozornost tomu, že ČEZ si pořídily jakési ozbrojené komando, které se zabývá odhalováním těch, co kradou proud (tj. ne že by neplatili to, co jim elektroměr odečte, nýbrž odbírají proud tak říkajíc mimo elektroměr). Zjišťování těchto případů je spojeno často s jakýmsi rizikem (děje se to občas tak říkajíc organizovaně). Je to situace, v níž je třeba volit techniku mezi pragmatismem a idealismem, nebo lépe řečeno najít mezi obojím nějaký rozumný kompromis. Ve světě ovládaném politickou korektností je to nadlidský úkol, kompromisy jsou zakázány. Tématu se týká naše dnešní glosa.

V Rusku mají problém. „Kaliningradská enkláva“ (v roce 1945 zabraný kus východního Pruska) se bouří. Obyvatelstvo se totálně vyměnilo, ani z Königsbergu nezbylo kromě (rekonstruované) katedrály a pár baráků nic, ale ti lidé se, jak se zdá, cítí být tak trochu zápaďáky. A jak by ne: vidí do Polska a do Litvy, a to už je pro ně Západ. V „Kaliningradu“ se konaly desetitisícové demonstrace proti hladu a drahotě, největší po Putinově nástupu k moci. Putin, Medvěděv a spol. chystají stejně mohutné organizované protidemonstrace. Jenže to zjevně nestačí: chtělo by to zeď. A pořádně mohutnou. Aby nebylo vidět tam, kam vidět být nemá.

Úterý 2. února: Václav Klaus bojuje za svobodu nebýt očkován se stejným důrazem, jako bojují svědkové Jehovovi za svobodu nedostávat transfuze krve. Na Klausově protestu může něco málo být, pozná se to až dodatečně, tentokrát na rozdíl od globálního oteplování dost brzy. Nevím jen, proč je třeba takové v podstatě malichernosti povyšovat do teatrálně politické roviny. Ať to rozhodne Hlavní hygienik Vít, pokud atak prasečí chřipky přežije. Pokud ne, bude to zjevný pokyn zhůry: očkovat! (Bohužel v tomto případě může být pro hodně lidí už pozdě, prostor pro experimenty je tu poněkud omezen). Tématu se týká naše dnešní glosa. Svou velmi zdařilou výtvarnou představu o průběhu případného prezidentova očkování zveřejnil dnes v Právu Vladimír Renčín.

Podle Petra Uhla (dnešní Právo) je smyslem zákona o protikomunistickém odporu a odboji „znemožnit či urazit chartisty“, protože o tom, kdo byl účastníkem, mají rozhodovat reakční stvůry z Ústavu pro studium totalitních režimů, Uhl v té souvislosti píše, že mají být oceněni teroristé typu bratří Mašínů (mám k činnosti bratří Mašínů své výhrady, které jsem veřejně formuloval, ale to, co o nich píše pan Uhl, mi připadá jako dost velká drzost), „zatímco stálá nabídka Charty77 k dialogu o lidských právech, adresovaná státní moci, byla pošeštilostí, jež pak zabránila s komunisty řádně zúčtovat“. Bylo by dobré si zopakovat základní fakta: v roce 1976 komunistická „ČSSR“ zjevně na pokyn z ruské metropole ratifikovala dva pakty OSN o lidských právech. Zejména ten, co se týkal práv politických, by, striktně dodržován, způsobil zhroucení bolševického režimu během jednoho měsíce. Bolševičtí papaláši ovšem s obludnou drzostí sobě vlastní předpokládali, že vzhledem k totálnímu umrtvení veřejného života to všechno zůstane jen na papíře. Z tohoto hlediska byla reakce iniciátorů Charty zcela pochopitelná. Pokud nám ovšem chce pan Uhl namlouvat, že podstatou akce bylo přesvědčit Biľaka, aby si dal od Havla a od něj pomáhat při realizaci lidských práv, dělá si z nás srandu. Podstatou bylo usvědčit režim z nestoudného pokrytectví (což se podařilo) a přitom s ním pořádně zacloumat (což se nepodařilo ani trochu). Tedy představa Chartistů (mezi chartisty byla, jak Uhl správně naznačuje, většina bývalých komunistů) jako holubic s olivovými ratolestmi v zobáčcích, které přicházejí nabídnout Husákovi a spol. pomoc a spolupráci, je směšná a nevěrohodná.¨

Zemanova šedá eminence Miroslav Šlouf poskytl rozhovor Lidovým novinám. Řekl v něm mj., že si dovede představit povolební koalici s ČSSD a KSČM. Pan Šlouf dal najevo velmi lacinou vstřícnost k Paroubkovi a Filipovi. Já si koalici SPO se zmíněnými stranami nedovedu představit ani náhodou, a to z jednoduchého a v podstatě technického důvodu: protože se SPO do PS nedostane, a uzavřít koalici s neparlamentní stranou je totéž, jako oženit se s mrtvolou. Jinak SPO připomíná jakousi karikaturu (Klausovy) ODS bezprostředně po sarajevském atentátu.

Rusko vynalezlo dokonalý způsob, jak aspoň na čas likvidovat novináře, aniž by to nadělalo příliš zbytečného hluku. Neposlušného jedince (resp. víc jedinců) potrestají „domácím vězením“. Zavřou je doma, zakážou jim používat internet, telefon, komunikovat se světem, bavit se mezi sebou. Až je za pět let pustí, pes po nich neštěkne. A přitom, jak je to celé humánní! Na něco podobného by se Brežněv nezmohl. Doufám, že Paroubek a jeho braintrust pilně čtou LN, aby věděli, co dělat, až vstoupí hlavním vchodem do Strakovky.

Pondělí 1. února: ČSSD má údajně zájem využít ministra Pecinu v předvolební kampani i poté v nejvyšším patře stranické politiky. Pecina se prý nevzpírá. Jedna možnost je využít jeho popularity, přesněji řečeno popularity Fischerovy vlády, jejímž je členem, a nasadit ho na první či druhé místo pražské kandidátky (to zatím zaujímají Petr Hulínský, kterého Paroubek nemiluje, a Miroslav Svoboda, který si před časem dovolil mít vlastní názory na americký radar, i když o nich jen mluvil a jinak držel basu se stranou). Oba pánové nejsou změnou nijak nadšeni. Není taky vůbec jasné, co by se stalo s přeběhlicí Zubovou na pátém (ještě prý volitelném) místě kandidátky. Paroubek se údajně dohodl s Topolánkem na tom, že nikdo z členů Fischerovy vlády nebude kandidovat ve volbách, ale to bylo na Paroubka už moc dávno, nikdo nemlže chtít aby se na to pamatoval, zvlášť když se mu to nehodí. Kromě toho na to neexistuje jistě žádný papír, dohody s Paroubkem bez papíru jsou projevem zcela trestuhodné důvěřivosti. Další možnost je, že by ministr zůstal i po vytvoření povolební Paroubkovy vlády ministrem, niž by se stal poslancem. Takové úvahy jsou podle předsedy ČSSD předčasné (tj. máme je v záloze). Ostatně, co si budeme povídat, stane-li se Pecina poslancem, určitě zůstane taky ministrem vnitra, pan Bublan je měkota, neblahé dědictví předparoubkovských časů. Slušel by mu resort, který dne zastává Michael Kocáb, nebo by mohl být místo dr. Motejla, až ten odejde do důchodu, ombudsmanem.

Tím, jak se blíží volby a stupňuje se politická hysterie, stává se z předsedy ČSSD, kterého jsme dosud vnímali spíš v poloze papalášsko-lampasácké, poeta: „Celá evropská sociálně demokratická strana očekává od nás vítězství v květnových volbách, které zazáří jako nejzářivější hvězda (pěticípá, červené barvy? bd) nad naší zemí.“ To by se snad dalo dokonce zazpívat. Obdivuhodná je taky Paroubkova mírumilovnost: místo rozšíření mise v Afghánistánu podpora mateřské. Tak mluví budovatelské míru pro naši dobu.

Václav Klaus se zuřivě brání být očkován proti prasečí chřipce. Podobným způsobem, jako se Klaus bojí očkování, jsem se v dětských letech bál zubařského zákroku, ale na rozdíl od pana prezidenta jsem k tomu neměl ideologické důvody (starost o lidskou svobodu obecně). Vrchní velitel armády zakročil i ve prospěch svých podřízených: zde došlo k malému nedorozumění, náčelník generálního štábu nečekal na rozkaz velitele (neočkovat!) a neukázněně se očkování podrobil. Doufám, že ho čeká to, čemu se za mých mladých let, když jsem byl na vojně, říkalo málo poeticky „zaražený prdy“. K tématu se ještě vrátíme. Podotýkám, že je opravdu otázka, zda se to s tou prasečí chřipkou nepřehání, teď se ovšem zdá, že nedobrovolným pokusným králíkem se stal sám hlavní hygienik Vít. Držme mu palce.

ČSSD a komunisté se znovu obrátí na Ústavní soud se stížností na neústavnost regulačních poplatků ve zdravotnictví. Dr. Rath má dalekosáhlé ambice: „Chceme, aby Ústavní soud uznal, že se mýlil a že k regulaci nedošlo.“ Měli by si nasypat popel hlavu a přijít kolektivně středočeského Caligulu odprosit. To je ten nejlepší, protože nejohleduplnější a nejtaktnější způsob, jak dosáhnout změny rozhodnutí soudního orgánu. Pořádně politicky zatlačit. Řekl bych, že v této formě, když swe to dělá přes noviny, to snad nemůže nefungovat dokonce ani u nás.

„Představa, že by o charakteru těch, kdo usilovali o svobodu, měl rozhodovat Ústav paměti StB a jeho šéf, je urážlivá“, píše dnes v Právu Jiří Dienstbier. Jistě, kompetentní jsou ti, kteří komunismus poznali z obou stran, z té příjemnější, i z té horší: tedy bývalí komunisté: odsoudí obě krajností (ty, kteří jsou komunisty dodnes, i ty, kteří komunisty nikdy nebyli) a ocení sami sebe. Ostatně, nefungovalo to tak náhodou dodnes?